Kimmo Pohjonen Skin - Divadlo Archa 23.5.2016
Z Tuonely do nebe a zpět
Pro koncert finského akordeonového šamana Kimmo Pohjonena zvolili v Arše sedací variantu a byl to správný krok. Ačkoli to se mnou nejednou v jeho průběhu pořádně šilo, jemné dynamické nuance, proměny nálad a v neposlední řadě fantasticky vyladěný světelný doprovod se daly z pohodlí sedačky vychutnat lépe, než z houfu (vždycky většinou vyšších) návštěvníků.
Kimmo se do Archy vrátil po šestnácti letech představit loňskou desku Sensitive Skin, na jeho poměry velmi přístupnou, snad až zbytečně uhlazenou nahrávku, jejíž obsah ale ten večer dostal podstatně zemitější, skutečně uhrančivou podobu. Místo množství studiových muzikantů, kteří se na albu podíleli, přijely severského experimentátora doprovodit pouze dvě jeho dcery, Inka a Saana, trojčlenný posaz ale k barvitému vyznění bohatě stačil. Inka obsluhovala laptop a zvukově výrazně modulovanou kytaru, Saana bicí a obě pak doprovázely většinu skladeb bezeslovnými éterickými vokály, stejně jako na studiové nahrávce. Dá se spekulovat o tom, zda by nějací protřelí profesionálové pozvedli koncert na vyšší instrumentální úroveň, ale podle mého Inka i Saana tátovu běsnícímu akordeonu s přehledem stačily, rodinný soulad byl zjevný a kromě toho se na ně hezky koukalo.
Díky zapojení bicí soupravy a zvolenému repertoáru mělo vystoupení rockovější tah, než třeba Pohjonenova spolupráce s Kronos Quartetem v projektu Uniko, přesto netrpělo jednorozměrností. Už jen se svým akordeonem dokáže Pohjonen postihnou neuvěřitelně širokou škálu poloh a je schopen utáhnout desku i koncert jako strhující sólista. Inka a Saana k jeho hře přidávaly další barvy a akcenty, v jednu chvíli s ním rozehrály rovnocenný improvizační trialog, ale to, co publikum hypnotizovalo nejvíc, bylo stejně Kimmovo nepřehlédnutelné charisma a jeho ďábelsky mnohotvárný nástroj.
Jeho temné burácení zavádělo posluchače v rytmických vírech až někam k branám podsvětní Tuonely, aby je vzápětí až oldfieldovsky vznosná skladba Sulo vyzdvihla k nebesům. Folklórní melodické ozvěny evokující přírodní krásy Skandinávie přirozeně vplouvaly do avantgardních divočin, lyrických zátiší i hravých pohlazení (závěrečný přídavek Anemone). Kimmo připomínající v dlouhé suknici nějakého mýtického kováře z Kalevaly co chvíli vstával a efektními tanečky ještě stupňoval pohanské dusno v sále. Skladby často vplývaly jedna do druhé a o příkladně pozorném publiku svědčilo to, že se téměř nikdy nedalo strhnout k potlesku v nesprávnou chvíli. Dvojnásobné přivolání rodinného tria zpět na pódium bylo samozřejmostí, méně už okamžitý přesun Pohjonenových ke stolku s merchem, kde vzápětí s úsměvem podepisovali cédéčka.
Akordeon je ve Finsku už mnoho desetiletí nesmírně populární a ani dnes tu není jen nějakou nostalgickou připomínkou tanečních zábav, jak dokazují světově uznávaní umělci Maria Kalaniemi nebo Johanna Juhola. Pohjonenův přístup je formálně nejodvážnější, nikoli ovšem intelektuálně přetížený. Bouře emocí, které po skončení jeho vystoupení rezonovaly sálem, svědčí o opaku.