King Crimson - Beat (1982)
8/10
Vzkříšení jména King Crimson na albu Discipline přineslo do výraziva kapely svěží a neoposlouchané prvky, které stálo za to dále rozvíjet. Ani ne rok po comebackové nahrávce tudíž progresivní ikona přispěchala s její následovnicí a to dokonce, světe div se, v nezměněné sestavě, což je v dosavadní historii skupiny unikum. Robert Fripp, Adrian Belew, Tony Levin a Bill Bruford vytvořili stabilní, navzájem se inspirující tým a nic na tom nemění fakt, že na vzájemné třenice během nahrávání alba Beat vesměs nevzpomínají zrovna s nadšením. Už tu sice není přítomný ten pozitivní šok z nečekaně úspěšné aklimatizace progrockových veteránů na radikálně jiné hudební ovzduší, zásobárna nápadů je však stále dostatečná, abychom nemuseli přemýšlet o sebevykrádání.
Nanejevýš se dá říct, že album Beat poněkud šetří ty posluchače, kteří se nevyžívají v těžko stravitelných experimentech, snad jen s výjimkou divokých zvukových turbulencí v závěrečném Requiem. Nezvykle vysoké procento skladeb (šest z osmi) je zpívaných, ačkoli výrazově rozmanitý a často velmi expresivní Belewův vokál nejde primárně po líbivých melodiích a z instrumentální složky nijak netrčí. Fripp se svými spoluhráči nadále bohatě využívá nervní rytmické vzorce připomínající mraveniště v dopravní špičce, někdy rockově rázné (instrumentální Sartori in Tangier), jindy hypnoticky tepající (Waiting Man) a kombinuje je s lyričtějšími místy, reprezentovanými skladbami Heartbeat a Two Hands. Vedle klasických kytarových linek se významně uplatňuje také Frippův originální systém kytarových smyček zvaný Frippertronics, který vyvinul v polovině sedmdesátých let během spolupráce s Brianem Enem.
Dynamická sevřenost a relativní přístupnost alba nepředstavují žádný důvod k podezřením z komerční vypočítavosti. Na to jsou skladby King Crimson stále příliš kompozičně i zvukově rafinovanými konstrukcemi. Ale jsou to konstrukce, v nichž hoří oheň objevitelského nadšení, nikoli chladná intelektuální schémata. Ta ostatně nebyla vlastní ani básníkům a spisovatelům beat generation, kterým je album věnováno a k nimž odkazují už samotné názvy některých skladeb (Neal and Jack and Me, Sartori in Tangier, The Howler). Stejná inspirace pochopitelně stojí i za titulem desky, ale i když si slovo Beat vyložíme tím přímočařejším způsobem, ani pak nešlápneme vedle. Rytmy, které udávají King Crimson, jsou možná trochu složitější, ale nevyumělkované a pod kůži se rozlévají stejně přirozeně jako tep srdce. Heartbeat.
tracklist:
1. Neal and Jack and Me
2. Heartbeat
3. Sartori in Tangier
4. Waiting Man
5. Neurotica
6. Two Hands
7. The Howler
8. Requiem