Kittchen - Radio (2013)

7/10

Je řada věcí, které musím na Jakubu Königovi alias Kittchenovi obdivovat. Enormní tvůrčí zápal, šíři uměleckých aktivit , upřímný emocionální vklad, odvahu vstupovat do nestandardních situací. Od chvíle, kdy jsem se s ním začal posluchačsky potkávat – a album Radio je právě tím vstupním bodem – však zároveň existuje jakási bariéra, která mi brání se na jeho hudební svět bezprostředněji napojit. Důvodů může být víc, tím hlavním ale asi zůstává Kittchenův vokální projev. Poté, co dal před frontmanstvím ve skupině Obří broskev přednost sólovým aktivitám, našel se v poloze polozpívaného, polomluveného vypravěčství, která ale v jeho podání často působí nepřesvědčivě. Zvláštní frázování plné protahovaných slabik, jakási naříkavá intonace, za tím vším tuším opravdové a silné emoce, které se ale do výsledku nepropisují s intenzitou, jakou by si zasloužily, nebo ke mně zkrátka nedoputují. Na druhou stranu, lepší, když vás hudebník něčím dráždí, než kdyby vás nechával úplně chladným. A písně maskovaného kuchaře Kittchena rozhodně upoutat dokážou.

Kutilské lo-fi prostředí, které nastolil na svém sólovém debutu Menu, zůstává příznačné i pro Radio. Kittchen ho však podrobuje pečlivějšímu, sofistikovanějšímu zvukovému dohledu, a to i díky zainteresovanosti bubeníka Tomáše Neuwertha, který se stal písničkářovým hlavním parťákem a průvodcem po možnostech studia. Ty jsou na albu bohatě využívány a přesto se daří udržet pocit bezprostřední, neučesané hravosti, dá-li se takové slovo použít v případě nahrávky s tak melancholickým, až tísnivým vyzněním.

Střídají se tu ucelenější skladby s kratšími fragmenty, skoro spíš předěly, výrazné kytarové nebo klávesové linky doplňuje neurotická zvukomalba terénních nahrávek, ruchů a instrumentálních útržků. Jako určitou reminiscenci na alternativní rock Obří broskve můžeme vnímat energickou píseň Holka, vykreslující jakýsi mýtický ženský archetyp, který představuje zároveň spásu i zatracení. Většinou ale Kittchen tradiční písňovou strukturu rozbíjí a vkládá do ní post-rockové, noiseové nebo elektronické prvky. Převažují pomalá tempa, úzkostné zvukové koláže a deformace. Kytaru v působivém nahlédnutí do rodiny alkoholika s názvem Fotr doprovází cinkot lahví, klavír i zpěv ve skladbě Berlin jsou překryté rozostřujícím zvukovým filtrem, píseň Pod Prahou podbarvuje hluboké kytarové drnčení, katarzní Bouřku v závěru alba přetíná záznam skutečného hřmění. Vedle bystře odpozorovaných reálných situací (Sobota, Fotr) je výrazný také dystopický motiv ve skladbách Radio a Exit, zajímavá je paralela, jakou vypravěč písně Řež načrtává mezi požárem, jehož byl svědkem, a vlastním morálním selháním, využívajíc přitom nápodobu lidového popěvku.

Ne všechny Kittchenovy postřehy a verše tnou do živého. Berlin si například při vykreslování genia loci pomáhá až příliš otřepanou symbolikou, jejíž vinou kýžená berlínská pouliční chandra působí poněkud křečovitě. Většina písní má však nemalý potenciál hrábnout do citlivých míst, který bohužel limituje zmíněná vokální poloha. Ta podle mého názoru není známkou pěvecké nedostatečnosti, ale vědomou volbou, s níž se zkrátka nenalézám ne stejné frekvenci. To ale nic nemění na skutečnosti, že Radio je výrazným příspěvkem do rozrůstajícího se portfolia našeho urban písničkářství, příspěvkem srovnatelným třeba s takovým Bonusovým Náměstím míru.

tracklist:

1. Radio
2. Sobota
3. Fotr
4. Cizí území
5. Berlin
6. Zkouška spojení
7. Pod Prahou
8. Holka
9. Řež
10. Nemusíš
11. Roboti
12. Exit
13. Bouřka