Kristin Hersh - Clear Pond Road (2023)

8/10

Písně Kristin Hersh často zraňují, pálí a štípou. Pouze autorka sama zná konkrétní příčiny a pozadí svých stesků a s posluchačem se o ně dělí jen velmi náznakově, přesto dokáže spolehlivě navodit důvěrnou, až spikleneckou atmosféru plnou sdílené intimity. Platí to o její tvorbě v rámci domovské kapely Throwing Muses i příležitostné a personálně příbuzné sestavy 50FootWave, ale především o zpěvaččiných sólových deskách, kterých k dnešnímu dni nashromáždila rovný tucet. A vůbec nejpřesněji této charakteristice odpovídají ty nahrávky, na nichž Hersh opouští indie rockový mustr plně elektrifikovaného zvuku s tradiční rytmikou a oholí své songy na víceméně akustický kytarový základ.

Takové je i letošní album Clear Pond Road. Připomíná listování cizím deníkem, je plné matoucích narážek, srozumitelných jen autorce, střípkovitých pocitů, dojmů a postřehů, které k nám však dokážou promlouvat skrze filtr naší vlastní zkušenosti. Nejsou to imprese prchavé a obecné, naopak, Hersh je má většinou spojené se zcela konkrétními zážitky, na něž odkazuje třeba místopisnými reáliemi (Los Angeles v písni Thank You, Corner Blight), posluchači však jejich detaily zůstávají utajené. Může si ale místo nich dosadit místa a zážitky vlastní, protože emocionální slepá mapa, kterou mu autorka nabízí, je vrchovatě sdělná a inspirující. Písně se probírají ztrátami i nadějemi, omyly a chybami, jejichž zpětné rozpoznání sice nepřináší mnoho úlevy, ale je nezbytné pro základní duševní hygienu, pro obnovení sil.

Hlučného indie rocku si Kristin Hersh v uplynulých letech užila do sytosti jak s oběma zmíněnými kapelami, tak i na předešlém sólovém počinu Possible Dust Clouds z roku 2018. Nyní se vrací k aranžérsky štíhlejší poloze, v níž jsme ji naposledy zaznamenali na albu Wyatt at the Coyote Palace (2016) a kterou před třiceti lety svou sólovou dráhu také zahájila. Tehdejší velký hit, tesklivá balada Your Ghost, nám může při poslechu Clear Pond Road nejednou vytanout na mysli, protože i zde se několikrát potkává kytara s elegickými tóny violoncella (Bewitched Reruns, Dandelion, Eyshine).

Velmi okrajově se do dění zapojují drobné perkuse, klávesy nebo terénní nahrávky, hlavní slovo mají však přirozeně akustické kytary. I ty ovšem Hersh stačí k zajištění zvukové pestrosti, když střídá syrové nirvanovské riffy (Ms Haha), bohatě rozprostřený, téměř orchestrální zvuk (Thank You, Corner Blight, St. Valentines Day Massacre) i subtilní ale výrazné vybrnkávané figury. To je i případ jedné z nejpůsobivějších písní alba, křehké Dandelion, v níž se zpěvačka nevesele ohlíží za jakýmsi zašmodrchaným vztahem ("We are a three legged race / a stuttering steeplechase"), a podobně trpké pocity sebou nese třeba i závěrečná Tunnels. Jakkoli je album prostoupené melancholií a bolestnými vzpomínkami, nečiší z něho uslzenost, sebemrskačství a už vůbec ne poraženectví. To spíš životní zralost, vykoupená a zároveň utužená mnohými napůl zhojenými šrámy.

tracklist:

1. Bewitched Reruns
2. Ms Haha
3. Dandelion
4. Constance Street
5. Thank You, Corner Blight
6. St. Valentine's Day Massacre
7. Reflections on the Motive Power of Fire
8. Eyeshine
9. Palmetto
10. Tunnels