Lee Ranaldo & Raül Refree - Names of North End Women (2020)
9/10
Období smutku za rozpadem Sonic Youth můžeme definitivně ukončit. Ani ne tak proto, že trvá už skoro deset let, jako spíš ve světle posledních sólových počinů jejich členů. V loňském roce skórovali Thurston Moore a Kim Gordon (pochopitelně každý zvlášť) báječnými deskami, kterými svobodně následovali své vize, nijak nepoplatné jejich někdejšímu působišti. Teď přichází na řadu Lee Ranaldo s deskou Names of North End Women a ač to zní neuvěřitelně, své bývalé kolegy snad ještě přebíjí.
Už jeho předchozí album Electric Trim naznačovalo, že kytarista by rád unikl z tradičních alternativně rockových souřadnic a v této snaze mu tehdy v roli producenta sekundoval španělský hudebník Raül Refree, čerstvě sklízející chválu za práci na průlomovém albu Los ángeles zpěvačky Rosalíi. Ti dva si evidentně dobře porozuměli, takže při výběru studiového opatrovníka své další nahrávky se Ranaldo nemusel dlouho rozmýšlet. Tentokrát ale jejich pobyt ve studiu vyústil v rovnocennou spolupráci s velice překvapivými výsledky a Refree je v titulu desky uvedený jako spoluautor plným právem.
Prakticky nic tu nepřipomíná Sonic Youth a dokonce ani předchozí Ranaldova alba. Přiměřeně hlučné kytarové písničkářství vystřídaly rozjímavé, nadžánrové, zvukově precizní kompozice s úplně odlišnou energií. Z kytarových feedbacků zbyly jen drobné záchvěvy, střípky v pečlivě budovaném Refreeho sound designu, v němž se přirozeně mísí prvky akustické i elektronické, oldschoolové i současné. Beaty a basové linky jsou někdy stroze minimalistické, jindy roztřepené a škobrtavé, a když je prokrví skotačivá marimba, najednou se pánové ocitnou někde v sousedství osmdesátkového etno-art-popu Talking Heads nebo Petera Gabriela (Names of North End Women, Light Years Out). Všemožné samply a ruchy, cinkání a praskání (Refree pracoval rovněž se zvuky starého kazeťáku) dosahují někdy až industriálních měřítek (Humps), jindy jen tiše předou nebo se prolnou se vstupy akustické kytary, kterou autoři podle potřeby nechávají zaznít v její průzračné čistotě nebo její tóny deformují a bortí (Alice, Etc., At the Forks). Celkově není nahrávka zvuky nijak zahlcená, Refree s jeho elementy ale pracuje tak rafinovaně, že má posluchač pocit nesmírně bohatého a proměnlivého proudu barev a textur.
Nejen že se Ranaldovy písně díky Refreeho vkladu ocitají ve zcela novém zvukovém prostoru, i jeho jindy charakteristický hlas je na desce jen těžko k poznání. Ne, že by se z něho z ničeho nic stal technicky omračující vokalista, ale jeho výraz je najednou nečekaně subtilní a procítěný. Někdy zůstává u recitativu, častěji ale doslova ozáří skladbu lahodně melodickými linkami, kterými oznamuje, že přes veškeré Refreeho zvukové laborování stále posloucháme píseň, byť neposluhující konvenčním vzorcům se slokami a refrény. V místech, kde Ranaldův jemný vokál jakoby bloudí v abstraktním zvukovém ševelení, upomíná (zřejmě neúmyslně) na nálady, jaké vytvářeli Greg Lake nebo Gordon Haskell na prvních albech King Crimson.
Albu Names of North End Women, které Ranaldo pojmenoval pod dojmem procházky čtvrtí, kde ulice nesly ženská jména, není ale nic vzdálenější než progrocková klišé. Oba pánové si doslova stvořili vlastní svět, kde nám možná tu a tam může být něco povědomé, ale jako celek je naprosto originální a díky propojení starých a nových technologií také nadčasový.
tracklist:
1. Alice, Etc.
2. Words Out of the Haze
3. New Brain Trajectory
4. Humps
5. Names of North End Women
6. Light Years Out
7. The Art of Losing
8. At the Forks