Lou Reed & Metallica - Lulu (2011)

4/10

Existují náročné desky, k jejichž poslechu se občas musím přemlouvat, protože vím, že při něm na moji pozornost budou kladeny vysoké nároky. Zároveň vím, že když se nakonec ukecám a vyladím na danou frekvenci, odměna v podobě silného zážitku se zpravidla dostaví. Dvojalbum Lulu vzešlé z nepravděpodobné spolupráce Lou Reeda s Metallicou, k takovým nahrávkám bohužel nepatří. Přemlouvání je úporné, ale odměna neadekvátní, neřku-li žádná. Přiznám se, dal jsem to pětkrát (moje recenzní minimum), a pochybuji o možnosti další dobrovolné konfrontace.

Ne snad, že by šlo o neposlouchatelný experiment. Reedova památná Metal Machine Music byla podstatně extrémnější. Zásadní problém vidím v tom, že dva výrazně odlišné hudební světy Reeda a Metallicy se neprotnuly. Nenavázaly kontakt. Odvíjejí se vedle sebe aniž by se navzájem nečím obohatily. Samotné šokující spojení vzbudilo ještě před vydáním alba velkou zvědavost, mnozí, včetně mě, tak trochu doufali, že to snad nějakým zázračným způsobem fungovat bude. Nestalo se. Garážová rozevlátost Reedova vokálu a rytmicky přesné odsekávání Metallicy nenašly styčný bod. Když ve skladbě Mistress Dread spustí kapela svůj thrashový kvapík, nefunguje to s Reedovou deklamací ani jako kontrast. Kladu si otázku, na základě čeho v sobě obě strany vlastně našly zalíbení.

Myšlenka spolupráce se zrodila při společném vystoupení na koncertě k 25. výročí Rock'n'rollové síně slávy. Lou Reed na základě dvou divadelních her německého dramatika Franka Wedekinda vytvořil rozsáhlé libreto, k němuž pak spolu s Metallicou napsal hudební doprovod. Rovněž rozsáhlý, což je dalším kamenem úrazu. Strávit na jeden zátah téměř hodinu a půl trvající riffování skupiny a po vlastní ose se pohybující Reedovo krákání je skutečně vysilující. Když už přijde něco zajímavého, nemilosrdná stopáž to brzy rozmělní.

Pochválil bych relativně krátkou a údernou The View s výraznou vokální podporou Jamese Hetfielda (vyšla jako singl), odpočinek od metalových riffů a Ulrichovy neohebné mlátičky poskytne na akustické kytaře a táhlých dronech postavená Little Dog (úleva ale rozhodně nevydrží osm minut). Působivou atmosféru má rozjezd finálové skorodvacetiminutovky Junior Dad, jenže moje vnímavost je v tu chvíli už tak uondaná, že si ji pořádně nevychutná a při nekonečné smyčcové kodě už vypíná. Slovy klasika je nahrávka "tak dlouhá, že kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla moc dlouhá."

Libreto samotné možná bude zajímavé. Vášeň, s jakou se Lou Reed do jeho přednesu pokládá, napovídá, že mu věnoval značnou energii. Ale poslech jeho hudebního zpracování ve mně nevzbuzuje pražádnou touhu se jím hlouběji zabývat. Nezbývá mi, než ocenit odvahu Loua i Metallicy něco podobného zkusit. Víc bohužel nic.

tracklist:

1. Brandenburg Gate
2. The View
3. Pumping Blood
4. Mistress Dread
5. Iced Honey
6. Cheat on Me
7. Frustration
8. Little Dog
9. Dragon
10. Junior Dad