Luboš Pospíšil & 5P - ...a nestřílejte na milence (1986)

8/10

Důstojně navázat na tak silný a úspěšný debut, jakým byla deska Tenhle vítr jsem měl rád z roku 1982, jistě nebylo pro Luboše Pospíšila snadné. Tím spíš, že se mu před nahráváním druhého alba rozutekla doprovodná kapela 5P, naštěstí s výjimkou jejího hlavního pilíře, kytaristy Bohumila Zatloukala. Nové posily v podobě baskytaristy Vladimíra Houdka a hlavně talentovaného bubeníka Pavla Skaly se však ukázaly být nesporným přínosem, stejně jako výpomoc Petra Skoumala, který na desce hostuje v roli klávesisty a je také autorem hudby dvou skladeb. Vznikl tak sehraný tým, který dokázal přesně odhadnout, jak nejlépe Pospíšilovým písním posloužit. Album ...a nestřílejte na milence nakonec za prvotinou v ničem nezaostává a pokud jde o četnost hitů, má dokonce navrch.

Hned několik z nich se stalo letitými oporami Pospíšilova repertoáru. Z jeho vlastních skladeb můžeme jmenovat Baladu o několika papírovejch čertech, poukazující na mylné úsudky, které si o druhých často tvoříme, neodbytně chytlavou Soukromou cestu do nikam nebo Banální příběh o klíči o neodvratném střízlivění z prvotního mileneckého okouzlení. Ota Petřina, s jehož kapelou Pospíšil nahrával svou prvotinu, napsal i otextoval nostalgickou vzpomínku Marilyn Goodbye a Bohumil Zatloukal přispěl rovněž jedinou, zato výjimečně zdařilou písní Píši Vám, Karino.

Právě tento song svými odkazy na Jiřího Ortena nebo Jaroslava Seiferta skvěle ilustruje Pospíšilův myšlenkový svět, který náš rockový mainstream obohatil o výsostně básnický rozměr. Podstatnou zásluhu na tom samozřejmě má Pavel Šrut, autor většiny textů (kromě Petřiny se tu dvakrát prezentuje už jen Ladislav Kantor z Pospíšilova někdejšího působiště C&K Vocalu), který dokáže nezaměnitelným způsobem prolnout vzletnou lyriku s všednodenními detaily a situacemi. Pospíšilův osobitě zabarvený tenor s těmi poetickými odstíny dokonale souzní, v těch civilních a rockovějších jako by působil malinko nepatřičně, ale většinou tím vzniká spíš jakési víceznačné napětí než pocit trapnosti.

Z převažujících milostných a sebezpytných témat výrazněji vybočuje píseň Kuřata v igelitu, jež by se mohla snadno zvrhnout ve strnulou ekologickou agitku, kdyby ji Šrut s Pospíšilem nevybavili jedinečnou sžíravou groteskností, kterou cenzurou vynucený "optimistický" závěr nejenže nezkazí, ale ještě vystupňuje. S tragikomickými prostředky pracuje i o poznání matnější Muzeum figurín a také skladba Dvě tváře: Jekyll a Hyde, která nezapře dědictví nové vlny. Že jde o výraznou píseň, která snadno utkví v paměti, svědčí fakt, že ji Pospíšil dodnes hraje sólově i s kapelou, já ovšem po léta zápasím s neodbytným pocitem, že snaha o humor už je v ní přeci jen přepjatá.

Lépe funguje jemná ironie, která probleskuje i v těch lyričtějších polohách, jaké nabízejí písně Píši vám, Karino nebo Banální příběh o klíči a v kterých je album nejsilnější. Spolehlivě zažehnává nebezpečí sentimentu, i s ním si však Luboš Pospíšil dovede poradit se ctí, jak dokazuje skladba Marilyn Goodbye. Díky tomu, že se neuzavírá do jediné výrazové šarže, je deska ...a nestřílejte na milence hudebně i tématicky pestrá, ale nikoli roztříštěná. Skoumalovy klávesy jdou naproti dobovým požadavkům na moderní sound, ale většinou na sebe nestrhávají nežádoucí pozornost, takže i po zvukové stránce lze zkoušku časem považovat za úspěšně splněnou. O kvalitách skladatelských, textařských i interpretačních to pak platí dvojnásob.

tracklist:

1. Balada o několika papírovejch čertech
2. Soukromá cesta do nikam
3. Kuřata v igelitu
4. Muzeum figurín
5. Marilyn, Goodbye
6. Groteska
7. Píši Vám, Karino
8. Příliv
9. Dvě tváře: Jekyll a Hyde
10. Banální příběh o klíči