Mark Lanegan Band - Somebody's Knocking (2019)
8/10
Se syntezátory a programovanými bicími si Mark Lanegan tyká už pár let a je čím dál jasnější, že jeho srdce dnes bije především pro hudbu počátku osmdesátých let. To, co v dobách jeho angažmá ve skupině Screaming Trees nebylo zdaleka patrné, totiž že ho stejnou měrou formoval punk rock i raná elektronika, nyní staví hrdě na odiv. Na čerstvém albu Somebody's Knocking je v dolování dávných inspirací tak důsledný, že vyhnout se v recenzi slovu post-punk je zhola nemožné. Především štiplavý, metalický zvuk kytar v písních Letter Never Sent, Dark Disco Jag nebo Name and Number je natolik charakteristický pro danou éru, až to hraničí s revivalem. Při poslechu se v mysli dokonce nejednou rýsují konkrétní jména. Úvodní Disbelief Suspension má v sobě něco z neučesané umanutosti The Stooges (jistě, v tomhle případě je třeba vyměnit post- za proto-), Gazing from the Shore začíná jako nevydaný materiál z Pornography případně Disintegration od The Cure, klávesy v Penthouse High neomylně evokují New Order, jindy se z paměti vynoří Bauhaus nebo Killing Joke a Lanegan sám v rozhovoru pro magazín Gigwise přihazuje jako inspirační zdroj ještě třeba The Stranglers. A i když zní tahle přiznaná post-punková patina lahodně, občas se nelze ubránit dojmu, že jde o retro až příliš okaté.
Jenže to všechno jen do chvíle, kdy Lanegan začne zpívat. Jeho charisma to celé sepne a propojí a místo zatuchlého vetešnictví tu máme elegantní a vytříbený antik se starožitným klepadlem na dveřích, kde vás namísto nějakého plesnivého mrzouta přivítá vitální, nedbale elegantní chlapík plný pozoruhodných historek. Napůl prožitých, napůl vybájených, ale vždy přitažlivých, i proto, že se s nimi nijak nevnucuje a neředí je žvanivostí. Jak se smíchem říká ve zmiňovaném rozhovoru, na takzvaně "velké" příběhy nemá čas. Laneganovy písně jsou spíš tajemné než temné, jak je bývá zvykem cejchovat kvůli zaprášenému témbru jejich autora s uhrančivým iggypopovským vibratem. Při psaní chystané autobiografie v něm dozajista ožila leckterá nehezká vzpomínka na jeho drogové období, z desky ovšem nezní stárnoucí ztroskotanec, ale zkušenostmi utužená osobnost, která nemá potřebu se za své jizvy stydět ale ani se jimi chlubit. Ono klepadlo v podobě jakéhosi démona, které vidíme na obalu, asi nepřináší do domu klid a mír, nicméně ponechává prostor i humoru (viz pilotní videoklip k písni Stitch It Up) nebo naopak dojemně katarzním chvilkám jakou je závěrečné nokturno Two Bells Ringing at Once.
Podle očekávání se autorsky na písních pro Somebody's Knocking rovnocenně podíleli členové Laneganovy kapely Rob Marshall a Alain Johannes, ale znovu i holandský skladatel a houslista Sietse van Gorkom, s nímž se zpěvák poznal při natáčení svého prvního společného alba s Dukem Garwoodem. Snad díky tomu je deska v aranžích i náladách podstatně rozmáchlejší a barevnější než předchozí Gargoyle, přičemž melodická chytlavost některých songů (Letter Never Sent, Night Flight to Kabul, Stitch It Up a další) je až zarážející, nikoli však vlezlá. Mark Lanegan toho zažil už dost na to, aby se pokoušel o nějaký pochybný komerční průlom, prostě jen trvá na (pro někoho možná překonaném) přesvědčení, že nosná melodie je jedním ze základních kamenů dobré písně. Se čtrnácti takovými právě klepe na dveře.
tracklist:
1. Disbelief Suspension
2. Letter Never Sent
3. Night Flight to Kabul
4. Dark Disco Jag
5. Gazing from the Shore
6. Stitch It Up
7. Playing Nero
8. Penthouse High
9. Paper Hat
10. Name and Number
11. War Horse
12. Radio Silence
13. She Loved You
14. Two Bells Ringing At Once