Matt Berninger - Serpentine Prison (2020)

8/10

Introspektivní písničkář je poslední dobou docela vzácné zboží. Hudebníci mají čím dál větší potřebu vyjadřovat se svou tvorbou k věcem veřejným bez ohledu na míru své kompetence, takže pokud chceme na chvíli uniknout informačnímu smogu, komentářům a diskusím, v nichž všichni o všem vědí všechno, musíme i v hudbě vybírat opatrně. Ne každý totiž dokáže sociální nebo ekologická téma podat natolik neotřelým a vnímavým způsobem aby odborníkovi nebyl pro smích. Ne snad, že by na poli zdánlivě neškodné vztahové lyriky zrovna Matt Berninger vynalézal nějaký zbrusu nový jazyk. Ale nedá se popřít, že co se týče jeho nitra, ví o čem mluví, zná svoje stesky, touhy a pochybnosti a umí se vyjadřovat pregnantně a poeticky. Na svém prvním sólovém albu nazvaném Serpentine Prison se frontman The National poté, co si při práci na muzikálu Cyrano a vlastně i na loňském albu domovské kapely dosyta vyzkoušel pohled z hlediska třetí osoby, uchýlil právě k posmutnělému sebezpytu a milostným reflexím.

Zcela určující pro výslednou podobu alba bylo Berningerovo setkání s Bookerem T. Jonesem, rhythm'n'bluesovým skladatelem a klávesistou, vedoucím legendární skupiny Booker T. & the M. G. 's a mimo jiné i autorem veleúspěšné instrumentálky Green Onions z roku 1962. Byl to právě Jones, kdo zpěváka odklonil od původního úmyslu vytvořit album coververzí a přiměl ho pracovat na vlastním materiálu, jehož produkce se pak ujal. Protože Berninger oslovil hned několik skladatelů (mimo jiné Waltera Martina ze skupiny The Walkmen nebo Brenta Knopfa z jejich společné bokovky EL VY), jejichž hudební podklady následně otextoval, vznikla docela různorodá směska skladeb. "Ty písně byly takovými sirotky a Booker z nich musel nějakým způsobem udělat součásti jedné rodiny" vyjádřil to Berninger v rozhovoru pro časopis Rolling Stone a Jones se tohoto úkolu zhostil mistrně.

Při všem respektu k songwritingu je to právě producentská a aranžérská práce, která desku táhne vysoko nad průměr. Ačkoliv jsou písně opatřené relativně bohatou instrumentací, Jones neustále a bedlivě střeží jejich křehkost a intimitu před nadbytečnými zvukovými nánosy. Do písně Loved So Little se například vejdou mimo jiné housle, dechy, hammondky i harmonika, nedávají však svou přítomnost halasně najevo, ale navzájem se doplňují s vytříbeným jemnocitem. S podobnou nenuceností se v následující písni Silver Springs k Berningerovi připojí svým vokálem zpěvačka a baskytaristka Gail Ann Dorsey, známá především jako dlouholetá sidewoman Davida Bowieho, která se už výrazně angažovala na posledním albu The National I Am Easy to Find.

S tvorbou momentálně odpočívajících The National spojuje album všudypřítomná melancholie i Berningerův lehce rozpoznatelný vokální projev, ale pestré autorské zázemí i stmelující producentská ruka ho posunují folkovějším a soulovějším směrem. "Jako bych používal stejné svaly na zvedání různě těžkých břemen." poznamenal k tomu zpěvák pro magazín Independent. Narazíme na ozvěny potemnělého country (Loved So Little), jindy se připomene vibe britských Tindersticks (One More Second). Mluvit o nějakém dramatickém úniku z vlastní komfortní zóny, by ale bylo přehnané. Takové ambice Berninger ani neměl: "Chtěl jsem udělat útulnou desku. Pravda, je docela temná, ale myslím, že vyzařuje i pocit bezpečí." Potřebujeme hudbu konfrontační, nebezpečnou, zneklidňující. Ale stejně tak potřebujeme takovou, do které se můžeme jít na chvíli schovat a sdílet s jejími emocemi svá vlastní vnitřní zranění. Na albu Serpentine Prison ji najdeme.

tracklist:

1. My Eyes Are T-Shirts
2. Distant Axis
3. One More Second
4. Loved So Little
5. Silver Springs
6. Oh Dearie
7. Take Me Out of Town
8. Collar of Your Shirt
9. All for Nothing
10. Serpentine Prison