Mdou Moctar - Funeral for Justice (2024)
9/10
Symbolika výtvarně jednotných obalů posledních alb Mdou Moctara je přímočará, až triviální, a velice názorná. Posluchač nevládnoucí jazykem tamašek v ní má bezpečné vodítko, o co že to tuarežskému hudebníkovi z Nigeru v jeho hněvivě nabroušených písních jde. Na tři roky staré desce Afrique Victime jsme viděli orla svírajícího v pařátech siluetu Afriky, která přechází do plačící tváře. Letošní Funeral for Justice vévodí stejný orel vznášející se nad písečnou dunou, opakuje se také obrys kontinentu, tentokrát vyrytý do víka rakve, spočívající na písku. Kolem ní leží v krvi několik dalších dravců, krev je též na rakvi, všude kolem duny a krví zbrocený je i "vítězný" orel, který předtím pobil své bratry, zatímco na obzoru se válejí zlověstné chuchvalce černého kouře. Zkratkovitý, ale neobyčejně výstižný obraz africké postkoloniální reality. Státy a etnika bojují mezi sebou, zatímco jejich někdejší vládci z toho dál ekonomicky těží.
Mdou Moctar se stal před časem v Nigeru populárním prostřednictvím nahrávek sdílených přes mobilní telefony, o patnáct let později už je hvězdou globální, stojí v čele čtyřčlenné rockové kapely a vydává u renomovaného labelu Matador po boku Kim Gordon, Perfume Geniuse nebo Algiers. Zatímco zvuk tuarežských kytarových skupin může být nejen pro laika snadno zaměnitelný, Moctarův kvartet si těžko spletete. Už například jeho krajan Bombino zavedl assouf neboli pouštní blues hluboko do rockového teritoria, Mdou Moctar (vlastním jménem Mahamadou Souleymane) však tuto trasu podstatně prodloužil až ke žhnoucímu jádru syrové rockové rebelie.
Melodika i rytmy zůstávají tuarežské, ale jsou podány s intenzitou blížící se horkému vzdušnému víru, který strhává všechno, co mu stojí v cestě. Kytary se svíjejí jako klubko hadů na rozpálené plotně, bicí burácejí v zuřivém tranzu, rychlá tempa se ještě stupňují do frenetických spurtů. Občas kapela zvolní a dá posluchači pocítit, že ani v akustické poloze neztrácí na naléhavosti (Takoba, Imajighen, Modern Slaves), ale jen aby vzápětí znovu zavelela k nesmiřitelnému šturmu. Syrovost a tvrdost Funeral for Justice však nejsou samoúčelnou návnadou pro západní rockery, ale zprostředkovatelem autentického hněvu. Závažná sdělení potřebují adekvátně burcující formu. Jak řekl Moctar v rozhovoru pro Pitchfork: "Jako když slyšíte sanitku, kytara musí vydávat stejně šílený zvuk."
Moctarovo rozhořčení do velké míry směřuje k lídrům afrických států, kteří nedokážou pustit ze zřetele vlastní kapsu a zaujmout stanoviska prospěšná celému kontinentu nebo alespoň vlastní zemi. Píseň Imouhar se zase vyjadřuje k úpadku jazyka tamašek, který je v Nigeru vytlačován francouzštinou. Z někdejších kolonizátorských mocností to od Moctara logicky schytává nejvíc právě Francie, která měla ještě donedávna v zemi vojenskou posádku a jejímž vykořisťováním v minulosti i sobectvím a lhostejností v současnosti se zabývá skladba Oh France, vyčnívající rovněž neobyčejně efektní změnou tempa v polovině stopáže. Výtky vůči bývalým pánům jsou jistě do značné míry oprávněné. Smutné však na tom je, že zpřetrháním vazeb na Francii nebo Velkou Británii Niger a řada dalších afrických států pouze otevírá dveře jiné velmoci, o jejímž altruismu můžeme mít důvodné pochybnosti, tedy Rusku. Realita, v níž budou africké státy skutečně nezávislé a soběstačné, je bohužel asi pořád daleko. A dokud se orli z coveru alba Funeral for Justice budou dál vraždit mezi sebou, daleko i zůstane.
tracklist:
- Funeral for Justice
- Imouhar
- Takoba
- Sousoume Tamacheq
- Imajighen
- Tchinta
- Djallo #1
- Oh France
- Modern Slaves