Michal Prokop & Framus (5) - Nic ve zlým, nic v dobrým (1987)
8/10
Prokopově albové trilogii z druhé půlky osmdesátých let jasně a zaslouženě vévodí Kolej Yesterday. Největšími hity z této prověřené klasiky dnes rámuje své koncerty, zatímco obě následující předlistopadové desky jako by neexistovaly. Je to pochopitelné, zároveň však ne úplně spravedlivé. Jak Nic ve zlým, nic v dobrým, tak Snad nám naše děti… obsahují silné písně a ani jako celek neztrácejí na svého předchůdce příliš. Skupina Framus (5) na nich účinkuje ve výrazně proměněných sestavách, úroveň to ovšem nijak dramaticky neovlivňuje. V případě studiové desky je ostatně celkem jedno, jestli Jan Hrubý či Jan Kolář zrovna oblékají dres kapely nebo jsou vedeni jako hosté. Prostřední díl trilogie s razítkem na černém pozadí výrazněji poznamenalo snad jen angažmá kytaristy Petra Roškaňuka se zkušenostmi ze Žlutého psa či Dobrohoště, díky němuž se Framus (5) občas dotknou i ostřejšího rocku, přestože v soundu kapely opět hrají významnou roli i syntezátory Lubora Šonky.
Přinejmenším úvodní song Yetti blues by si vedle Koleje, Karlova mostu a Funebráků zasloužil stabilní místo v Prokopově repertoáru. Keltské motivy, zvukově určující mandolína, úderná rytmika i Šrutův přiměřeně odlehčený text o osamělosti a nevyzpytatelnosti milostných vzplanutí z něho dělají jasný a nadčasový hit. Výrazná je i titulní skladba, která naopak album uzavírá. Jak už název napovídá, tady jde o vztah, který není ani ideální láskou, ani katastrofou, spíš se jen tak smutně vytrácí. Zatímco lyrický úvod s akustickou kytarou a Hrubého houslemi lehce připomene Blues o spolykaných slovech z minulé desky, závěr graduje s hardrockově nabroušenou kytarou a sbory C&K Vocalu.
Že obě vlajkové písně alba vzešly z autorské dílny osvědčeného tandemu Michal Prokop – Pavel Šrut, nebude náhoda. S verši textařského krále tehdejšího rockového mainstreamu si ovšem jako skladatel dobře rozumí i Petr Skoumal. Dokazuje to jak v líném reggae Než přijde dcera z diskotéky, trpkém bilancování stárnoucího otce, tak především v existenciálním zamyšlení nad každodenní přetvářkou v podobě balady Cokoli. Stejně tak se ovšem Prokop jako autor hudby dokáže protnout i s Jiřím Žáčkem (Zvedni kotvu, Ofélie) nebo Janem Burianem v dalším z vrcholů desky, písni Stínový divadlo, která může být svého druhu ukolébavkou, chlácholivým zaříkáváním noční úzkosti.
Snad jen příspěvek Oty Petřiny s názvem Mr. Sentiment (1900) sráží poněkud těžkopádně upovídaný text Ladislava Kantora, šéfa C&K Vocalu, jinak ale nenacházím na desce žádný vyložený přešlap. Prokopovi se podařilo úspěšně navázat na restart svojí kariéry a zařadit se mezi českou pop rockovou smetánku. Své soulové a bluesové kořeny nechává spíš doutnat v pozadí, je to ale právě jejich přítomnost, která široce sdělným písním dodává šťávu a důvěryhodnost. Prokop věnuje stejnou péči melodické nápaditosti, propracovaným aranžím, kvalitě textu i pěveckému výrazu, což je přístup, který měl svou komplexností na naší soudobé scéně jen málo srovnatelných paralel.
tracklist:
- Yetti blues
- Zvedni kotvu, Ofélie
- Můj brácha ing.
- Cokoli
- Mr. Sentiment (1900)
- Stínový divadlo
- Moje holka Kalamita
- Než přijde dcera z diskotéky
- Nic ve zlým, nic v dobrým