Mike Oldfield - Tubular Bells (1973)

8/10

Kdyby byl Mike Oldfield malířem, asi by nepatřil mezi abstraktní modernisty, experimentátory, avantgardní bořitele pravidel, daleko spíš by mohl být konvenčním krajinářem, tvůrcem oku lahodících maleb, kterým většina laiků na rozdíl od moderního umění "rozumí". V tomhle příměru se ale nesnažím ukrýt nic opovržlivého, přinejmenším pokud se mluví o Oldfieldových raných nahrávkách.

Tubular Bells, první a nejslavnější z nich, je novátorská formou a způsobem vzniku (autor si drtivou většinu nástrojů nahrál sám), jinak ale stojí na prostém vrstvení, obměňování a zdobení. Oldfield je ornamentalista a hračička, ovšem nesmírně šikovný a ve svých devatenácti letech ještě plný svěžích nápadů a neshrbený pod tíhou rutiny. Obě části alba jsou okázalou předváděčkou všeho, s čím si tenhle mladík dokázal ve studiu pohrát, ale daří se jim nesklouzávat do nabubřelosti nebo přeplácanosti. Oldfield umí vymyslet silné motivy, rozvíjet je i skloubit je do přirozeného celku. Dokáže překvapovat. Jednoduchý nápad s nástrojovým odpočítáváním v závěru první, známější části je z rodu těch miliónových – působí honosně ale zároveň tak trochu sebeshazovačně. Převážně lyrické nálady občas přetně dravější pasáž, i ty nejextravagantnější momenty ale nepřekročí hranici libozvučnosti.

Velmi zručně a organicky zaplétá do obou kompozic vlivy ostrovní lidové melodiky, především ve druhé části, která končí rozverným keltským dupákem. Ostatně tyhle barvy v jeho paletě zůstanou natrvalo, i když mu v pozdějších letech občas ujede ruka a vymaluje s nimi poněkud kýčovité new age scenérie (album Voyager). Na svém proslaveném debutu má ale ještě při psaní lehkou ruku a smysl pro míru. Jeho krajinky jsou elegantní, romanticky načechrané, ale taky vnitřně vyvážené, invenční a poutavé. Vhodné pro soustředěný i roztržitější poslech.

tracklist:

1. Tubular Bells, Part One
2. Tubular Bells, Part Two