Mory Kanté - Akwaba Beach (1987)
9/10
V historii pronikání africké hudby k uším euroamerického publika jde o jeden z nejdůležitějších milníků. Tím je album Akwaba Beach ostatně i v rámci vývoje fenoménu world music, který shodou okolností jako pojem vznikl téhož roku, kdy Mory Kanté tuto přelomovou desku vydal. V Guineji narozený, v Mali vyučený a tehdy už několik let v Paříži žijící zpěvák, skladatel a v neposlední řadě virtuózní hráč na koru zde doširoka rozevřel náruč vlivům západního popu a za asistence britského producenta Nicka Patricka vytvořil nahrávku, která se stala globálním hitem. Už předchozí alba se ubírala tímto směrem, ale teprve Akwaba Beach na posluchače, čerstvě navnaděné flirty Paula Simona či Petera Gabriela s africkou hudbou, zafungovalo plnou silou.
Klíčovou roli sehrálo triumfální tažení singlové písně Yé ké yé ké po světových hitparádách. Skladbu, založenou na tradiční melodii, při níž tančící ženy projevovaly potenciální náklonnost svým mužským protějškům, natočil Kanté už na své první "francouzské" album À Paris (1984), ale teprve další modernizační proces z ní udělal neodolatelnou taneční šlehu s říznými funky dechy, pronikavými ženskými sbory, přímočarým, ale pružným beatem a vzdušnými sóly na koru, která se v tom randálu rozhodně neztrácí. Dnes by se řeklo jednoznačný banger, který navíc i po téměř čtyřech dekádách zní neopotřebovaně, mladistvě a energicky.
Píseň Yé ké yé ké odpálí album famózním způsobem, ale hitová žeň tím nekončí. Podobně chytlavé jsou i Deni, Tama, Dia nebo pomalejší Inch' Allah. Programované bicí už sice místy svou robustností působí zastarale, podobně jako hutné syntezátorové vrstvy, stále však zůstáváme daleko před hranicí nevkusu, a to i z dnešního hlediska. Album Akwaba Beach záměrně cílilo na globální publikum, a to by se na akustickou afro-latinskou hudbu, jakou hrál Kanté v 70. letech coby člen legendární skupiny Rail Band, zdaleka tak dobře nechytalo. Můžeme to brát jako kalkul, ale pokud chcete přilákat nezkušené posluchače k nesmírnému bohatství africké hudby, nemůžete začít s dřevním folklórem, kam ostatně ani produkce Rail Bandu už dávno nespadala.
Podstatné je, že se z Kantého písní ani v objetí moderní produkce nevytratil jejich duch, obrovská muzikálnost a vášeň. Místy je africký element přitlumený prakticky jen na nenápadné doprovodné perkuse a samozřejmě Kantého zpěv, takže se jako v případě závěrečné Akwaba Beach překlopíme do téměř čistého západního popu s bluesovými přiznávkami elektrické kytary a harmonikou. Většinou se ale rytmika nechává vést západoafrickým temperamentem, který ještě nakopává skvěle zasekávající dechová sekce. Každý vstup kory pak písně provětrává a doslova rozzáří, jako třeba parádní sólo v písni Dia.
Otázka, jestli je křížení tradičních afrických stylů s euroamerickým popem a rockem známkou postkolonialistického kulturního vykořisťování nebo progresivní cestou, jak tyto styly dále rozvíjet, nebyla ještě koncem 80. let tak aktuální jako dnes. Důležitý byl hlad západního publika po něčem neoposlouchaném a zároveň stravitelném a první africké hvězdy typu Kantého, Salifa Keity, Angélique Kidjo nebo Baaby Maala dokázaly tuto potřebu uspokojit, aniž by tomu obětovaly svou hudební identitu. Taková byla zkrátka doba, a kdybychom dnes její plody zatratili, vlastně bychom tak razili názor, že africká hudba měla navždy zůstat ve své rezervaci, na západě zkoumaná jen hrstkou etnomuzikologů. Mory Kanté ostatně na Akwaba Beach rozhodně nepůsobí dojmem loutky v rukou vychytralých popových producentů a ta deska zní pořád skvěle.
tracklist:
- Yé ké yé ké
- Deni
- Inch' Allah
- Tama
- Africa 2000
- Dia
- Nanfoulen
- Akwaba Beach