New York Dolls - New York Dolls (1973)
9/10
Když se Elvis v šedesátém vrátil z vojny, mohlo se zdát, že klasický rock'n'roll přestal být in. Převalily se vlny rhythm'n'blues, beatlemánie, psychedelie, hard rocku, art rocku i jazz rocku, a to, co stálo na začátku, se zdálo být překonáno. Jenže ta animální, rebelská žíla se pouze zanořila hlouběji do masivu druhotných usazenin. Stále tu byla a ti, kdo o ní pečovali, si byli dobře vědomi toho, že její přítomnost je nezbytná, aby se mohutnějící proud rockové hudby měl z čeho neustále obrozovat. A i když v první polovině 70. let tenhle hlas ulice zanikal v záplavě ušlechtilejších a umělecky ambicióznějších tónů, vždycky se našel někdo, kdo se postaral, aby se nit nepřetrhla. Reedovi Velvet Underground, MC5, The Stooges... a také New York Dolls.
Glamově vymóděná banda na svém eponymním debutu přebírá štafetu od detroitských šílenců, ale dá se říct, že v roli nebezpečných výtržníků střídá i Rolling Stones, z nichž se pomalu stává stadionová atrakce. Zásadním východiskem je pro ně právě původní rock'n'roll (to dosvědčuje i jediná coververze – Pills od Bo Diddleyho), v jejich podání ale pořádně drsný, surový i obohacený o různé další vlivy. Jejich image jde s dobou ve své extravaganci (i tady ale můžeme vidět návaznost na šaškovské oblečky a líčení takového Little Richarda), ale zvuk mají oholený na podstatu. Žahavé kytary Sylvain Sylvaina ale především Johnnyho Thunderse rozřezávají vzduch s garážovou neurvalostí a skvěle si rozumí s obhroublým zpěvem Davida Johansena, který se víc než na intonaci soustředí na autenticitu svého pouličního výraziva. Rytmika je tu kvůli rytmu a ne kvůli předvádění, časté a funkční je piáno obsluhované Sylvainem.
Úvodní Personality Crisis je výborná a reprezentativní pecka, ale jinak se ty nejhitovější uhnízdily spíš na druhé půlce. Počínaje nejznámější a zřejmě i nejpunkovější písní Trash, které ale zdatně sekundují Bad Girl, Private World nebo Jet Boy. O něco volnější je Subway Train, která pro změnu nejvíce připomene Rolling Stones, nejjemnější kousek postavený na akustické kytaře a doplněný saxofonem představuje Lonely Planet Boy. Zmínku si ale zaslouží i valivý Frankenstein se závěrem vygradovaným skoro až k nepříčetnosti.
Pokud byste chtěli někomu názorně doložit, že punk je vlastně jen zhrublý a přitvrzený rock'n'roll, první album New York Dolls je ideální volba. Stojí někde mezi Back in the USA od MC5 a Ramones, které drsností výrazu dokonce překonává. Její vliv na další generace rockových chuligánů je dalekosáhlý, ať už budeme mít na ,mysli punkovou explozi nebo hair metal a street rock 80. let. New York Dolls obnažují rockové kořeny a dokazují, že to není mrtvá tkáň, ale že je stále schopná plodit nové a občerstvující výhonky v opozici ke zbytnělému a poněkud sebevzhlíživému hlavnímu kmenu. A také připravují půdu pro důležitý poznatek, který prostřednictvím punkerů pořádně zrelativizuje vnímání rockového muzikanta, totiž že člověk nemusí být virtuoz aby mohl dělat kravál, který bude zároveň atraktivní.
tracklist:
1. Personality Crisis
2. Looking for a Kiss
3. Vietnamese Baby
4. Lonely Planet Boy
5. Frankenstein
6. Trash
7. Bad Girl
8. Subway Train
9. Pills
10. Private World
11. Jet Boy