Nick Cave and the Bad Seeds - Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus (2004)

10/10

Kdo by si to byl pomyslel. The Bad Seeds vydali Nocturamu, svoje nejslabší, rutinou podezřele zavánějící album a následně jejich řady opustil zakládající člen, pilíř i maskot sestavy, Blixa Bargeld. Co se v takové situaci dalo čekat? Přinejlepším dlouhá pauza a usilovné přemítání co dál, pokud ne rovnou konec. Jenže ani ne po dvou letech vyrukovali Nick Cave a jeho parta (místo Blixy naskočil do vlaku James Johnston z Gallon Drunk) hned s dvojalbem a to nad očekávání skvělým.

Těžko říct co se to stalo s chemií v kapele a s tvůrčím pohonem jejího principála, výsledkem je ale každopádně parádní akcelerace. Především v první části nazvané Abattoir Blues je kapela skvěle nadupaná, hutná a hlavně tak zvukově různorodá a dobrodružná, jak byla naposledy na Murder Ballads. Nick chvílemi zase běsní a káže jako by měl před očima býčí tmu, kytary, které na plný úvazek převzal Mick Harvey, řežou a skřípou a Bad Seeds zase jednou dělají pořádný virvál. V pravou chvíli ale taky povolí tlak (Nature Boy) a přeladí do melancholičtějších nálad (Let the Bells Ring). A do toho ještě novinka - přidaná hodnota v podobě gospelovitých sborů dodávajících už tak dost temným songům ještě větší osudovost. Strhující je tahle kombinace především v hymnických tajfunech jako Get Ready for Love nebo There She Goes, My Beautiful World.

The Lyre of Orpheus je sice z baladičtějšího těsta (s výjimkou agresivnější a rovněž výborné Supernaturally), ale i v tomhle případě jako bychom slyšeli jinou skupinu než na předchozích deskách. Ani jedna skladba nezačíná modelem, který se v poslední době vžil, tedy: romanticky zjihlé piáno, které k sobě teprve postupně a ne příliš ochotně připouští další nástroje. Tentokrát si Bad Seeds s aranžemi opravdu vyhráli a velkou zásluhu na tom má jistě Warren Ellis, který vedle houslí obsluhuje i bouzouki, mandolínu a flétnu (rozkošně disonantní pohvizdování v Breathless - přesně takovéhle detaily v Caveově muzice tak dlouho chyběly). Sbory se na druhém disku vyskytují méně, ale sugestivně jsou využité ve dvou skladbách, které ho rámují: v titulní písni s nádherně špinavou kytarou a v závěrečné úpěnlivé O Children.

Když vám už téměř z popela povstane ikona z mládí a uzemní vás dílem, které si nijak nezadá s jejími vrcholnými opusy, je to obrovská radost. Tohle dvojalbum totiž není jen reminiscencí na staré divoké časy, je dalším a zcela přesvědčivým krokem vpřed. Krokem, který měl asi přijít před sedmi lety, před baladickou odbočkou, která sice přinesla nádherné písně a k dokreslení Caveovy osobnosti neodmyslitelně patří, ale nakonec se ukázala být slepou uličkou. Tohle je úchvatný začátek nové kapitoly.

tracklist:

Abattoir Blues:
1. Get Ready for Love
2. Cannibal's Hymn
3. Hiding All Away
4. Messiah Ward
5. There She Goes, My Beautiful World
6. Nature Boy
7. Abattoir Blues
8. Let the Bells Ring
9. Fable of the Brown Ape

The Lyre of Orpheus:
1. The Lyre of Orpheus
2. Breathless
3. Babe, You Turn Me On
4. Easy Money
5. Supernaturally
6. Spell
7. Carry Me
8. O Children