Nick Cave and the Bad Seeds - Kicking Against the Pricks (1986)

9/10

Alba coververzí mívají v diskografiích umělců většinou spíš okrajové místo. Mohou být natáčena pro radost, když jejich prostřednictvím hudebník vzdává poctu interpretům a písním, které ho formovaly, nebo z nutnosti, pokud je potřeba dostát smluvním závazkům k vydavateli a nový autorský materiál zrovna není po ruce. Nick Cave se k tomuto kroku odhodlal nejspíš z toho prvního důvodu, přidanou hodnotu pro něho však mělo i škodolibé očekávání zdrcujících kritik od hudebních publicistů, kteří mu v té době nebyli dvakrát nakloněni a postpunkový enfant terrible jim touto formou hodlal obrazně ukázat vztyčený prostředník. Kicking Against the Pricks však mezi deskami The Bad Seeds nezapadá především proto, že se na ní nejen odrážejí inspirační zdroje jejich kapelníka, ale její příprava také významně ovlivnila další směřování skupiny, její zvukové možnosti i Caveův pěvecký výraz.

Jestliže album The Firstborn Is Dead na dřeň obnažilo vášeň kapely pro blues a spirituály, Kicking... mozaiku vlivů obohacuje o další položky, především psanecké country a croonerský pop 50. a 60. let. A právě v písních jako jsou Sleeping Annaleah (originál Weeping Annaleah od Mickeyho Newburyho, známější verzi nazpíval Tom Jones), melancholický country cajdák By the Time I Get to Phoenix nebo Something's Gotten Hold of My Heart zjevuje Nick Cave světu skutečnost, kterou doposud úspěšně skrýval. Totiž, že ta vyhublá, kvílející a vrčící smažka oplývá nečekaně libozvučným barytonem, který při vhodné příležitosti neváhá použít. Tady někde v sobě objevil ideálního interpreta temných, cohenovských balad, které budou v následující dekádě v jeho reperotáru utěšeně přibývat. A i když třeba právě jeho verze písně Something's Gotten Hold of My Heart ukazuje, že není tak technicky disponovaný jako kolega Marc Almond, který s ní o dva roky později pokořil světové žebříčky, přesto dokáže její sladkobolnou náladu dokonale vystihnout. Majestátně gradující skladbu Running Scared od Roye Orbisona si pak už vyloženě užívá.

Jmenovaná položka na původním vinylovém vydání chybí a najdeme ji pouze na CD společně se skladbou Black Betty od country bluesového velikána Leadbellyho, která mimochodem – pokud mě paměť neklame – uzavírala vůbec první Caveův pražský koncert v roce 1992. Surová verze písně, v níž Caveovo hulákání doprovází jen dupání, bušení a výkřiky členů The Bad Seeds, reprezentuje tu drsnější tvář desky, pro níž je hlavní inspirací blues. Pokud se Cave pokouší přiblížit výrazu veteránů z Delty, jako v Hookerově I'm Gonna Kill That Woman, výsledek není špatný ale ne tak přesvědčivý jako když volí vlastní cestu. Při interpretaci slavné Hey Joe zapomíná na originál Billyho Robertse i legendární provedení Jimiho Hendrixe a píseň si společně s kapelou přivlastní ve formě ponuré, plíživé litanie poplatné pouze jejich vlastní vizi. V případě spirituálu Jesus Met the Woman at the Well se žádné experimenty v aranžích nekonají, zato se kapele podařilo vykřesat mnohem zemitější a autentičtější výraz než jejich bílým předchůdcům jako byli folkoví slušňáci Peter, Paul and Mary.

Také country Nicku Caveovi svědčí. Dvakrát sáhl do repertoáru Johnnyho Cashe a jak v případě standardu Long Black Veil, tak především Cashovy vlastní písně The Singer (v originále The Folk Singer) se mu podařilo ještě prohloubit ponurost původních verzí aniž by se uchyloval k přehrávání. Z množiny písní čerpající z tradičních amerických zpěvníků se poněkud vymykají cover Velvet Underground (All Tomorrow's Parties), v němž The Bad Seeds nic podstatnějšího nedořekli, a také The Hammer Song od glamrockových The Sensational Alex Harvey Band, jejíž excentričnost naopak dokázali svébytným způsobem podtrhnout.

Aranže odrážejí rostoucí schopnosti kapely, do níž přibyl v osobě bubeníka Thomase Wydlera z německých Die Haut další stálý člen. Většinou, zvláště u popovějších songů, volí krotší a k originálům pietnější pojetí, občas sáhnou k radikálnějším zásahům (skvěle zpomalená úvodní Muddy Water od bluegrassových The Seldom Scene), pokaždé se však především snaží po svém zachytit duchovní jádro té které písně. Tímto přístupem i pestrostí zdrojů se tak The Bad Seeds podařilo sestavit cover album, které nenudí jako třeba mdlé Bowieho Pin Ups, a navíc poskytuje cenný vhled do rezervoáru jejich hudebních inspirací. Jim samotným pak umožnilo vyzkoušet si polohy, na nichž mohli stavět svůj další tvůrčí růst a u Nicka Cavea podpořilo chuť ponořit se hlouběji do tradičnějších songwriterských i pěveckých forem. A kromě toho nepochybuji o tom, že nahrávání alba všechny zúčastněné, k nimž se v roli hostů přidali i někteří bývalí kolegové, hodně bavilo.

tracklist (CD verze):

1. Muddy Water
2. I'm Gonna Kill That Woman
3. Sleeping Annaleah
4. Long Black Veil
5. Hey Joe
6. The Singer
7. Black Betty
8. Running Scared
9. All Tomorrow's Parties
10. By the Time I Get to Phoenix
11. The Hammer Song
12. Something's Gotten Hold of My Heart
13. Jesus Met the Woman at the Well
14. The Carnival Is Over