Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away (2013)
9/10
Ty nejzvrhlejší démony vyvenčil Nick Cave na obou deskách skupiny Grinderman, těm ostatním dává příležitost opět pod zavedenou značkou skupiny The Bad Seeds. Není překvapením, že jejich další nahrávka se nese v podstatně klidnějším duchu, než ona rozjívená bokovka. Ale je vedle ten, kdo by čekal, že si Cave bude česat pocuchané nervy v tradiční baladické poloze dostatečně vytěžené na albech The Boatman's Call, No More Shall We Part a Nocturama. Grindermanovská epizoda nezůstala bez následků a na mateřskou loď si z ní Cave přinesl především znovunalezenou zálibu v zneklidňujících rytmických repeticích.
V tom je mu více než nápomocen Warren Ellis, který definitivně převzal otěže aranžérského tahouna skupiny (poté, co zakládající Mick Harvey v roce 2009 odešel) a jeho kytara, housle, viola, klávesy, flétna i smyčky nenápadným, ale zcela zásadním způsobem formují tvář desky. Právě díky němu se skladby na Push the Sky Away odvíjejí sice baladickým tempem, ale v neobvyklých aranžérských souvislostech. Místo chmurného sentimentu spíš kontemplativní nálady plné skrytých i zjevných úzkostí a neklidu. Písně mají většinou nastavenou jednu základní osu, kterou nelámou dominantní refrény, ale pouze z ní tu a tam, jako bóje, vystoupí osvěžující melodická fráze. Z Caveových songů si tentokrát budete prozpěvovat jen útržky, přednost dostává naléhavý polozpěv se sklony k recitaci, ve své niternosti ale mimořádně intenzivní.
Úvodní We No Who U R tohle ještě plně neodhaluje, ta by klidně mohla stát na The Boatman's Call vedle Brompton Oratory. Ale následující Wide Lovely Eyes a především zlověstná litanie o palčivosti teenagerských pudů Water's Edge už svým zacykleným tepem jasně určují znepokojující atmosféru alba na pomezí zničujícího vyhoření a útěchy. Přitom nejsou o nic méně intimní a procítěné. Následující Jubilee Street, trýznivě pitvající rozpor mezi chtíčem a společenskou konvencí, se melodickým občerstvením zarputile vzpírá, zato ale nabízí horečnatou gradaci. Lkaní nad unikajícími mořskými pannami (ztracené ideály nebo prostě jen "mladý holky"?) v Mermaids je o něco smířlivější, skladba We Real Cool, kde se Caveovo duchovní já bouří proti materialismu a informačnímu smogu, už se ale opět mračí hypnotickým předením baskytary, zlehka dotýkaným klavírem a smyčci.
Finishing Jubilee Street už svým názvem naznačuje, že vznikla tak trochu jako vedlejší produkt při psaní jmenované písně, snadno ale obstojí samostatně jako působivý záznam tíživého snu. Nejepičtějším opusem desky je určitě Higgs Boson Blues, stupňující atmosféru horkem znásobené únavy a znechucení světem. Symbolem chybějícího duchovního rozměru v diskutabilním civilizačním pokroku je tu Caveovi právě ona efemérní fyzikální částice z titulu nazývaná někdy "božská". Po téhle dusné jízdě je titulní song utěšujícím balzámem, jako když se zatahuje opona, která se s podobně tradičněji strukturovanou We No Who U R na začátku otevřela.
Snad s výjimkou Nocturamy nenatočil Nick Cave album, které by nemělo zcela osobitou, dotaženou, od jiných nahrávek odlišnou tvář. A je mi potěšením konstatovat, že Push the Sky Away na tom zhola nic nemění. S novou sestavou The Bad Seeds (místo Harveyho se po sedmadvaceti letech vrací k baskytaře Barry Adamson) opět nastavil svébytný zvukový model, který není samoúčelný, ale dokonale koresponduje s náladou a myšlenkovou náplní textů. Caveův zpěv ubral z křiklavé exprese, s civilností ale přichází schopnost ještě hlubšího prožitku. Zatímco rockoví muzikanti často vystřílejí své nejostřejší náboje v mládí, spisovatelé spíše vyzrávají. Nick Cave je obojím, takže o jeho tvůrčí potenci ani nadále nemám obavy.
tracklist:
1. We No Who U R
2. Wide Lovely Eyes
3. Water's Edge
4. Jubilee Street
5. Mermaids
6. We Real Cool
7. Finishing Jubilee Street
8. Higgs Boson Blues
9. Push the Sky Away