Nick Cave and the Bad Seeds - Wild God (2024)
9/10
Triumfální metafory lásky
Způsob, jakým se vztahujeme ke světu i k tomu, co tušíme za ním, se proměňuje neustále, celý život. Většinou jsme jen pasivními příjemci těchto změn a souhrn všech vlivů, které nás formují, si sotva uvědomujeme. Někteří z nás jsou však v tomto procesu, v této duchovní cestě aktivnější. Pro Nicka Cavea je hledání víry, Boha a svého vztahu k nim celoživotním údělem, a intenzivním sdílením se svými posluchači se v poslední době stává téměř posláním. V jeho tvorbě se křesťanské a biblické motivy množí od osmdesátých let, za tu dobu se však způsob jejich prezentace změnil, stejně jako míra prožitku, intimity a osobních zkušeností, které do nich Cave vkládá. "Myslím, že moje hudba je náboženská v tom smyslu, že jejím cílem je transcendentální zážitek, a to už od mých raných let. I když jsem to tehdy neuměl vyjádřit, myslím, že jsem se o to vždycky snažil. Nebo jsem aspoň cítil, že se se mnou během hraní něco děje. Stával jsem se bytostí, kterou jsem mimo pódium nebyl." zamýšlí se nad kontinuitou i vývojem náboženské tématiky ve svých písních v rozhovoru pro NPR u příležitosti vydání nového alba Wild God.
Po tři roky starém titulu Carnage, který Cave nahrál ve dvojici s Warrenem Ellisem, jde o návrat k nezdolné značce Nick Cave and the Bad Seeds, pauza v obvyklém fungování skupiny však ve skutečnosti trvala celou dekádu. Na deskách Skeleton Tree a Ghosteen, jejichž vznik v různé míře zasáhla smrt Caveova syna Arthura, sice jméno kapely figurovalo, tvůrčí vklad jejích členů byl však podstatně menší než v minulosti. Palčivě introspektivní charakter nahrávek nebyl už z podstaty kolektivnímu přístupu nakloněný. To se s albem Wild God mění. Ve společenství, jehož jádrem zůstávají vedle Ellise dlouholeté opory Thomas Wydler, Martin P. Casey a Jim Sclavunos i služebně nejmladší George Vjestica, to znovu družně jiskří. Cave tuto kreativní soudržnost skupiny rád zdůrazňuje, texty však zůstávají jeho výsostnou doménou. Proměna jeho vztahu k náboženství je z nich jasně patrná, stačí zalistovat v umělcově zpěvníku o pár desítek let zpět.
Už nikdy mě nic nezraní
"O the same God that abandon'd her
Has in turn abandon'd me
Deep in the Desert of Despair
I wait at the Well of Misery"
Takhle například Cave bědoval v písni Well of Misery z roku 1984. Tenkrát i později tu stál na jedné straně starozákonní Bůh, přísný, majetnický a mstivý, a proti němu trpící člověk, jehož víra nikdy nebude dost silná, aby mohla být odměněna. Za čtyřicet let však Cave ušel dlouhou cestu a ta se projevila ani ne tak ve formě či obsahu, jako především v autorově osobní zainteresovanosti. To, co bylo dříve efektní stylizací, sugestivní hrou symbolů, je dnes skutečně niterním vyznáním, odrazem bolestného duševního zápasu. A Bůh, který kdysi pouze trestal a zavrhoval, je teď spíš utěšitelem, abstraktním, nedosažitelným ale nikoli nepřítomným. Může se stát zdrojem radosti až extatické povahy, může člověka spasit mystickým způsobem, který není omezený křesťanskými dogmaty. V titulní písni představuje Cave divokého boha s dlouhými vlajícími vlasy, bloudícího světem a zoufale hledajícího ty, kteří jsou ještě ochotni a schopni v něho uvěřit. Nepostrádá určité pohanské rysy, je proměnlivý, záhadný, jindy zase až lidsky trpící, ale hlavně, na rozdíl od nesmiřitelného soudce ze Starého zákona, soucitný a přinášející vykoupení.
"And the old god drew her into him like a flame
I've never seen you so beautiful as that again
Touched by the spirit, touched by the flame"
Pro Cavea je stylizace základním pilířem jeho uměleckého projevu a zcela se jí nezříká ani v roce 2024, ale už se za ní tolik neschovává. Stále používá metafory, které lze vykládat různě, ale za nimi cítíme tazatele, který už nedeklamuje v antické tragédii, ale vznáší otázky, v nichž nejde o nic menšího než o jeho život. Poeticky, šifrovaně, ale s trýznivou upřímností. A také se vztahuje raději ke světlu než k temnotě, která ho vždy tolik fascinovala. Takový přístup dovedl Nicka Cavea a skupinu The Bad Seeds k albu naplněnému když ne štěstím, pak určitě okouzlením, pozitivní vírou a nadšením, které jsou o to opravdovější, že byly v minulých letech vykoupené tak bolestnými ztrátami. Alexis Petridis z Guardianu hovoří o "radikálním optimismu" a skutečně určitá sveřepost nahrávce v tomto bodě nechybí.
V mimořádně působivé skladbě Joy navštíví protagonistu svíraného temnými myšlenkami duchovní bytost silně připomínající divokého boha z titulní písně a pozvedá ho z bahna slovy "We've all had too much sorrow, now is the time for joy." Okázalé zavržení všeho negativního v sobě i ve světě, které následuje, má ohromný katarzní účinek. Cave naléhavost písně, vystavěné na bluesové formě, podtrhává nesmírně zaujatým přednesem, v němž pečlivě váží a prožívá každé slovo. Nakonec stojí okouzlený pod hvězdným nebem, které je mu důkazem, že všechen hněv a bolest jsou v porovnání s ním pomíjivé a nicotné.
"Bright, triumphant metaphors of love
Bright, triumphant metaphors of love
Blind us all who care to stand and look beyond
That care to stand and look beyond above"
Pro album Wild God je příznačná rafinovaná provázanost textů. Motivy přelétávají z jedné písně do druhé a nejde jen o zmíněnou ústřední postavu divokého boha, jejíž přítomnost lze vystopovat ve skladbách Wild God, Joy, Conversion nebo Long Dark Night. Dochází k jemným posunům, jako když v extatickém závěru Conversion Cave vykřikuje, že už ho nemůže nic zranit, stejnými slovy, jakými v předchozím songu Final Rescue Attempt dojatě děkoval za záchranu. V prvním případě se však obrací k božské entitě, zatímco ve druhém ke konkrétnímu člověku, své manželce Susie. Podobně zvolání "Jump for joy", zaznívající v euforickém finále skladby Joy, vrací posluchače k obrazu z textu písně Frogs, kde žáby, "ohromené láskou, ohromené bolestí", vyskakují z deštěm zalévaného příkopu jako metafora člověka neustále se vzpínajícího ke světlu či Bohu a zas a znovu padajícího zpět do stoky všedního života.
Cynismus je luxus
Výrazně spirituální náboj celého alba zesiluje časté využití gospelem inspirovaných sborů. Jejich majestátnost a zanícení přivádějí k emocionálně vypjatým závěrům skladby Wild God, Conversion nebo As the Waters Cover the Sea, jejíž zařazení na konec nahrávky svádí ke srovnání s písní New Morning, podobným způsobem uzavírající album Tender Prey (1988). Znovu si tak můžeme ověřit, o jaký kus se Cave za ty roky posunul od stylizace k autentičnosti.
Gospelově znějící chór není v aranžérském rejstříku The Bad Seeds novinkou. Důležitou roli hrál už na dvojalbu Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus z roku 2004 a není to jediný prvek odkazující k dřívějším postupům. Balady Final Rescue Attempt, Cinnamon Horses nebo Long Dark Night jsou sevřené melodické útvary, jakými Cave oplýval v období The Boatman's Call, a jakých v jeho soudobé tvorbě mnoho nenajdeme. Některé výrazně rytmické pasáže mohou vyvolat vzpomínku na opomíjené album Dig, Lazarus, Dig!!!, kde hrál úderný groove velkou roli. Titulní píseň zase v textu přímo odkazuje na song Jubilee Street z alba Push the Sky Away. Asi nejdojemnějším návratem do minulosti je předposlední song O Wow O Wow (How Wonderful She Is), přímá pocta Caveově kamarádce, spolupracovnici a někdejší partnerce Anitě Lane, která zemřela v roce 2021. Neobyčejnou něhu, kterou zpěvák do písně vkládá, dokresluje navíc záznam telefonního rozhovoru, v němž Lane vzpomíná na doby, kdy spolu žili a tvořili. Na novince se ovšem odrážejí i formální experimenty se zvukem a kompozicí, k nimž se Cave ve společnosti Warrena Ellise uchyloval na posledních nahrávkách. Skladby Song of the Lake, Frogs nebo Joy vděčí za své atmosférické zvukové přelivy právě minimalistickým aranžím Caveova truchlícího období.
Přes to všechno Wild God hledí spíš kupředu než do minulosti. A především vzhůru, ke světlu, ke smyslu, ať je jakýkoliv. Cave popisuje nahrávku jako radostnou a název Joy také figuroval mezi uchazeči o titul celého alba. Nakonec neprošel kvůli obavám, že by dostatečně nevyjádřil složitější podstatu oné radosti, která tu vyvěrá z přestálého utrpení a jedině ve spojení s ním dostává smysl a hloubku. Wild God obsahuje mnoho žalu, ale přímo během poslechu jsme svědky jeho transformace do vítězoslavného přitakání životu. Se vší jeho bolestí a hrůzou i se vší láskou a krásou.
"He's moving through the flames of anarchy
And he's moving through the winds of tyranny
And the sweet sweet tears of liberty."
Nick Cave vstupuje do další fáze své (auto)terapeutické mise, započaté online fórem Red Hand Files a pokračující instrospektivním rozjímáním na stránkách knižního rozhovoru Víra, naděje a masakr. Umělec, který dříve své nitro chránil bariérou pečlivě volených masek a novináře považoval za své nepřátele, je dnes otevřenější než kdy jindy. Cítí potřebu sdílet, přinášet lidem už ne apokalyptické, ale radostné vize. "Myslím, že cynický pohled na svět je určitým druhem luxusu, který si můžete dovolit předtím, než vás zasáhne nějaká katastrofa. A ta katastrofa vás buď zlomí, nebo přiměje, abyste se na svět dívali jako na něco extrémně krásného." prohlásil v rozhovoru pro časopis Variety. Cynismus skutečně na albu Wild God nemá místo. A nemusíte být zrovna nábožensky založení, abyste se dokázali naladit na jeho pozitivní a pro někoho možná i léčivou vlnu.
Text byl publikován v časopise Full Moon 10/2024
tracklist:
- Song of the Lake
- Wild God
- Frogs
- Joy
- Final Rescue Attempt
- Conversion
- Cinnamon Horses
- Long Dark Night
- O Wow O Wow (How Wonderful She Is)
- As the Waters Cover the Sea