Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp - Ventre Unique (2024)

8/10

Svým názvem se švýcarský soubor Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp hlásí jednak k ikoně evropské umělecké moderny 20. století a otci konceptuálního umění Marcelu Duchampovi, jednak ke konžské skupině Konono No.1. A obě jména mohou posloužit jako sice nepřímé a zjednodušující, přesto však užitečné indicie vedoucí k povaze tvorby tohoto početného a personálně proměnlivého kolektivu. Inspirace africkými transovními rytmy je zřejmá, ale do celkového obrazu zasazená s racionalitou a sofistikovaností vlastní evropskému nazírání na umělecký koncept. Polyrytmické spletence v tomto případě útočí více na mozek než na tělo a africkou živelnost překlápí do spíše krautrockových vzorců. I tomuto zařazení se však OTPMD úspěšně vzpírají. Průběh jejich rytmických patternů je mnohem nestálejší, narušovaný častými změnami, zlomy, gradacemi. Do skladeb se nenápadně vkrádají i jazzové, post-punkové nebo alt-rockové prvky.

Rytmika, charakterizovaná častým využitím marimby, je ve skladbách skupiny zcela zásadní. Nástrojové obsazení je velkorysé a pestré, slyšíme dechové i smyčcové sekce, elektrickou kytaru, kontrabas, výrazné jsou i vokály, mužské i ženské, ve francouzštině, angličtině a v jednom případě (Smiling Like a Flower) dokonce v lotyštině. Jednotlivé instrumenty však spíše rozvíjejí už tak bohatou rytmickou kostru. Jejich party sestávají z technicky poměrně jednoduchých komponentů, které do sebe zapadají jako stavebnice, přičemž melodické či harmonické funkce hrají podružnou roli. Nejedná se ale jen o nějaké mechanické skládání beatů a zvuků, hudba souboru je přes jasné artistní vyladění oduševnělá a hravá. A navíc nesoucí zřetelná aktuální poselství. Intelektuální odstup ano, lhostejnost nikoli.

Zatímco předchozí vřele přijaté album We're OK. But We're Lost Anyway. představovalo svébytnou reflexi covidového zmatení hodnot, Ventre Unique jde ještě hlouběji ke smyslu lidského údělu, jehož role ve světě se podle OTPMD nezadržitelně chýlí ke konci. Což je asi smutné, ale z hlediska přírodních cyklů přirozené, očistné a vlastně svým způsobem povzbudivé. Civilizace je v úpadku ("Nikdo už neví, jak rozdělat oheň," zpívá se v písni Coagule), lidstvo se brzy ocitne na úrovni zvířat a spočine v jediném lůně (=ventre unique) s okolní přírodou. Příbuzný, ale konkrétnější obraz nabízí skladba Les Boeufs, kde se člověk explicitně stává součástí přírodního koloběhu ("Naše těla budou hroby."). Zároveň ale OTPMD nechtějí degeneraci lidstva přihlížet nečinně a přicházejí s možnými cestami sebeléčby ("Pracovat ještě víc, abych se cítila celá / A přece všechno nechat volně, svobodně plynout / Naučit se znovu, jak pracovat, jak růst." – Breath).

Návrat ke kolektivnímu přebývání ve světě, ke vzájemnému respektu a podpoře, utlumení vyhroceného individualismu, rozežírajícího stabilitu západní civilizace, to jsou myšlenky, které OTPMD reflektují nejen ve svých skladbách, ale ztělesňují je samotným svým fungováním. Soubor má své stálé autorské i interpretační opory (Vincent Bertholet, spoluzakladatel labelu Bongo Joe, zpěvačka Liz Moscarola), širší kádr se však neustále mění a duch přirozené tvůrčí pospolitosti tak zůstává přítomen. "Všichni jsme děsivá monstra," zaznívá ve skladbě Speak by the E, ale společně s Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp je třeba doufat, že v ego potlačujícím kolektivu takoví být nemusíme.

tracklist:

1. Tout Cassé
2. Breath
3. Coagule
4. Dehors
5. Ils Disent
6. Tout Haut
7. Color
8. Petits Bouts
9. Les Bœufs
10. Speak by the E
11. Smiling Like a Flower