Panenské plameny - Bleus (2024)
8/10
Znechucením přesycen, mohlo by klidně zaznít v písni Soirée, a dost přesně by to vystihovalo můj základní dojem z třetího alba Panenských plamenů, nazvaného Bleus. Kopřivnický kvartet, v mnohém osobitě navazující na odkaz české alternativy konce minulého století, se dopracoval k poměrně otevřené sebereflexi, v níž je nečekaně hodně optimismu, vůle k nápravě životních omylů, naděje, že "ne vždy vše musí být posraným vzhůru."
To platí především o první polovině desky, charakterizované energickými písněmi s typicky nápaditými dialogy obou kytar, které nemají daleko k texturám takových Television. Slovník frontmana Michal Kudělky je tu nápadně strohý a osobní, pocity odcizení i recepty na jejich odbourání pojmenovává přímočaře a nesmlouvavě. V písni Pres se zpovídá z nesoustředěnosti, mělkého prožívání reality v důsledku zahlcení vjemy. Soirée, k jejíž chytlavosti přispívají vokály ženského sboru Mateřídúšky, prostupuje touha po odvržení psychických i fyzických šidítek, přání vnímat život naplno ("Být ve svém těle přítomen / Narovnán, nezlomen"). V Písni o člověku jde pro změnu o neupřímnost, nasazování masek, divadlo, které neustále hrajeme svému okolí i sami sobě. Skladba Zatím je vlastně takový zhuštěný životopis se světlem na konci tunelu, šťastným vyústěním, které však opatrně zpochybňuje skeptický titul.
Zprúzračněním kytarového zvuku, pregnantností textů a důrazem na svižnější tempa získává první půlka Bleus na sevřenosti a údernosti, zejména v porovnání s předchozím albem Herostratus, které tu a tam působilo poněkud rozbředle. Ve druhém poločase novinka poměrně výrazně mění charakter, Plameny se tu rozhořívají do různých žánrových směrů a nálad a vedle Kudělky alias Myškina dostávají vokální prostor i jeho spoluhráči. Civilní zpověď často nahrazují metafory, symboly nebo snové scenérie, přesto se neztrácí myšlenková návaznost a pozitivní dojem soudržného, promyšleného celku přetrvává.
Postpunkově ztemnělá Kdokoho s hlubinně drnčící basou je jakousi variací na tradiční "hádání se duše s tělem", a rovněž ve funkrockové Depersonalizaci s rapu se blížícím vokálem barytonkytaristy Vladimíra Schwarze opouští mysl tělo. Řeší se tu vlastně podobný problém – prožívání reality - jako v Presu nebo Soirée, jen méně doslovným způsobem. Podobu zvláštní snové vize má také Běsnění, jehož šátravý rytmus umocňuje fantaskní vyznění textu. Ve skladbě Paralysie se ozývá trochu přemrštěný nihilismus, stylizované znechucení lidským pokolením, ačkoliv na jiných místech albem naopak rezonuje spíš únava z takové misantropie a vůle k pozitivnějšímu myšlení. Tenhle dojem dokonale podtrhává závěrečná píseň Lásek, která bravurně našlapuje po hraně sentimentality mimo jiné i díky Myškinově zpěvu. Jeho intonační nejistota je v tomto případě nechtěným darem z nebes, protože bezpečně zbavuje slova o tom, že "ne vždy na vše musíš být sám", strojenosti nebo patosu a potvrzuje tak pocit, že píseň i celé album skrývá intenzivní a často bolestnou životní zkušenost. Ztráty a jizvy ale nemusí být definitivní, pořád je v co doufat.
tracklist:
- Pres
- Soirée
- Derealizace
- Píseň o člověku
- Zatím
- Kdokoho
- Depersonalizace
- Běsnění
- Paralysie
- Lásek