Panoptikum - Mantichora (2022)

7/10

Brněnskému rockovému kvintetu Panoptikum je hudba málo. Patří k těm kapelám, které mají potřebu pro své písně budovat vlastní svět, vlastní mytologii, síť odkazů a šifer, která může být pro nezasvěceného posluchače těžko čitelná. Nicméně jejich inspirační zdroje jsou poměrně zřejmé a do značné míry se kryjí s brakovými libůstkami takového Quentina Tarantina: westerny s italskou příchutí, šestákové krváky, horory. Ve videoklipu ke skladbě Robert Washington, která otevírá debutové album Mantichora, ztvárňuje frontman skupiny Richard Mikula elegantního vrahouna, který v lese zamorduje svoji milou. Bez zjevného důvodu, pod vlivem nějaké přízračné lynchovské posedlosti, jako by měl být ztělesněním iracionálních strachů, o nichž se v souvislosti s obsahem desky kapela zmiňuje a jejichž symbolem je právě mantichora, netvor ze staroperského bestiáře, uvedený v titulu alba i stejnojmenné skladbě obstarávající jeho zuřivé finále.

Jméno Roberta Washingtona se pak ještě objeví v písni Hodný, zlý a ještě horší (pomrkávání na slavný Morriconeho soundtrack nechybí) jako k smrti odsouzený desperát a možná má na svědomí i život hrdinky předchozí písně Frida. Tam zase strašidelné zvuky a ruchy v první části mohou připomenout zvukovou stopu nějakého giallo filmu, zatímco vypjatý a, nutno přiznat, i trochu strojený dialog v závěru prozrazuje zálibu kapely v divadelních prvcích. Další spojnicí se světem filmu je jméno Ladislava Županiče, který je jako dabér neodmyslitelně spjatý s rolemi Clinta Eastwooda a skupině pohostinsky namluvil krátké monology do písní Robert Washington a Hodný, zlý a ještě horší.

Atmosféru spaghetti westernů umocňuje takřka všudypřítomný kytarový twang, cválající divokou psychedelickou džunglí nebo přízračným šerem skřípajících strun. Retro patinu podtrhují šedesátkově zabarvené klávesy, poučené ve zlaté éře psychedelického rocku z přelomu šesté a sedmé dekády. Amákova produkce dodala albu šťavnatý, dynamický zvuk, ale na formálně sevřenou pasáž, jako je třeba úderný riff v písni Kalipsó, narazíme zřídka. Kapela neočekávaně přepíná mezi nespoutanou energií a šmátravě zlověstnými mezihrami, refrény jsou tabu. Vášnivý vokální projev Richarda Mikuly upřednostňuje rytmicky pregnantní nebo naopak divadelně rozmáchlé deklamace, recitaci nebo křik, určitou afektovanost bere jako legitimní vyjadřovací prostředek svázaný s celkovou brakovou stylizací. Celek působí značně rozevlátým, neuspořádaným dojmem, ovšem je na místě se ptát, jestli právě to nebyl záměr kapely.

Podobně chaoticky vyznívají i texty. Míchají se v nich mysteriózně znějící kryptické verše s otřepanými westernovými hláškami i civilními vztahovými reflexemi. Výsledkem je opět tak trochu zmatek, možná záměrný, ale ne vždy stejně působivý. Pokud je v banalitách typu "Ještě jednou vidět bych tě chtěl / To je můj sen, můj sen, mé přání" (Něco si přej) utajený nějaký "vyšší smysl", rozpoznatelný v celkovém kontextu, pak je skrytý až příliš důmyslně. Každopádně uvedená píseň spolu s předcházející instrumentálkou Kif Int pro mě tvoří nejméně atraktivní část alba. Celkový dojem naštěstí hodně vylepšuje zmíněný spektakulární nářez Mantichora, efektní tečka za deskou, která vzbuzuje mnoho otázek a stejně tak i pocit, že její autoři ani neměli v úmyslu poskytovat jasné odpovědi.

tracklist:

1. Robert Washington
2. Kalipsó
3. Pardon
4. Frida
5. Hodný, zlý a ještě horší
6. Kif Int
7. Něco si přej
8. Mantichora