Paul Simon - Graceland (1986)
10/10
Že se jeho kariéře nebezpečně protáčejí závity, to Paul Simon po čtyřicítce nejspíš věděl nejlíp sám. Mizerné (na jeho poměry) prodeje posledních desek, filmový propadák, neslavný konec jinak úspěšného reunionu s Artem Garfunkelem, definitivní krach bouřlivého vztahu s herečkou Carrie Fisher, to byla Simonova bilance posledních několika let. Aby se profesně i osobně vyhrabal z červených čísel, chtělo to něco na způsob zázraku. Když se mu v roce 1984 dostala do rukou kazeta s nahrávkami jihoafrických hudebníků, šlo víceméně o náhodu. Jenže dostat příležitost a umět jí využít, to jsou dvě rozdílné věci. Že odepisovaný písničkář rozpoznal v euforických rytmech a polyfoniích stylu mbaqanga silný inspirační potenciál a posléze ho s mimořádnou citlivostí zužitkoval, to už nebylo dílem náhody, ale otevřené, zvídavé mysli umělce, pro kterého už odborná veřejnost chystala útulnou vitrínu v hudebním muzeu, který však albem Graceland překonal ty nejdivočejší prognózy a uskutečnil jeden z nejvelkolepějších kariérních restartů v historii.
Cestou do Johannesburgu a natáčením s místními hudebníky porušil Simon všeobecný kulturní bojkot jihoafrického režimu a dodnes se najdou samozvaní strážci etiky, kteří mu to mají za zlé. Podle nich newyorský písničkář svým počínáním podpořil politiku apartheidu a práci černošských muzikantů bezohledně zneužíval. A přitom výsledná pro a proti hovoří zcela jasně: Apartheidu Simonova návštěva nepřinesla pozitivního zhola nic, naopak díky obrovskému úspěchu alba Graceland přispěla k ještě větší obeznámenosti světa s praktikami režimu a tím i ke kritickému tlaku, jemuž nakonec podlehl. Naopak místní hudební komunita se díky Simonově intervenci dostala na hudební mapu světa a muzikanti, kteří se na nahrávání podíleli, si na nedostatek respektu ani výši honoráře nemohli stěžovat.
Paul Simon nenakráčel mezi Afričany jako nafoukaný bílý kolonizátor, přišel k nim s maximální pokorou a s nadějí, že díky jejich přispění v sobě znovu zažehne plamen lásky k hudbě, který v něm poslední dobou začínal skomírat. Vliv jihoafrických stylů v čele s mbaqangou je na desce zcela zřetelný, přesto není zdaleka jediný. Pod taktovkou Paula Simona a zvukového inženýra Roye Haleeho se podařilo dospět k jedinečné a funkční syntéze afrických rytmů, kytarového štěbetání a skvostných vícehlasů s tradičními inspiracemi ze zpěvákovy domoviny. Ozvuky doo-wopu, rockabilly, country a jiných kulis amerických 50. a 60. let ze Simonova rejstříku nezmizely a s africkými prvky se propojily s lehkostí a šarmem. V závěru alba k nim navíc přibudou ještě louisianské zydeco a tex-mex, aniž by obě dotyčné písně (That Was Your Mother s podporou kapely Rockin' Dopsie a All Around the World or the Myth of Fingerprints za doprovodu slovutných Los Lobos) z celkového konceptu nepatřičně vyčnívaly.
Podíl afrických hudebníků nespočívá jen v rovině instrumentální ale i autorské. Simon invenčně pracoval s původními nápěvy nebo rytmickými kostrami, kterými obohatil tradiční modely svého songwritingu. Hned úvodní píseň The Boy in the Bubble o dvojsečnosti technického pokroku se odráží od akordeonového partu Forere Motloheloy, který je uvedený jako její spoluautor. Skladba I Know What I Know je na jihoafrické předloze přímo postavená, podobně jako následující Gumboots, jejíž předobraz pochází z oné inspirativní kazety, stojící u počátku celého projektu. V případě a capella zpívané Homeless pak Simon dokonce jen skromně přizvukuje úžasným hlasům vokálního souboru Ladysmith Black Mambazo. Tato skupina, pro niž účast na Gracelandu znamenala vstupní bránu k celosvětové slávě, rovněž obstarává půvabné intro písně Diamonds on the Soles of Her Shoes, rozvýskané vokály provázející refrén I Know What I Know zase patří dámskému souboru The Gaza Sisters.
Seznam instrumentalistů, kteří album pomohli přivést na svět, je úctyhodný a v epizodních rolích na něm najdeme například senegalského věrozvěsta mbalaxu a budoucí globální hvězdu Youssou N'Doura na perkuse nebo Simonem zbožňované legendární duo The Everly Brothers. Zvláštní zmínku si zaslouží Ray Phiri, v té době již jihoafrická hudební celebrita na poli jazzu i mbaqangy, jehož těkavé a průzračné kytarové linky do velké míry udávají tón celé nahrávce, a rovněž baskytarista Bakithi Kumalo, pro kterého práce na Gracelandu naopak znamenala vstupenku do velkého hudebního světa. Jeho neobyčejně pružná bezpražcová baskytara je pro album podobně určující, jak dosvědčí poslech písní Boy in the Bubble, Graceland nebo You Can Call Me Al s Kumalovým kratičkým ale nesmírně efektním sólem, které na Simonových koncertech pokaždé vyvolá bouři nadšení, ať už ho hraje kdokoli. Tento chytlavý song s explozivní dechovou sekcí se stal největším hitem alba, Paul Simon v něm však také s lehkostí a nadhledem sobě vlastními shrnul význam, jaký pro něho celá jihoafrická anabáze měla. Poté, co nejdříve načrtne portrét muže umdlévajícího pod tlakem krize středního věku, postaví stejnou osobu – pochopitelně sebe – doprostřed Johannesburgu, uchvácenou barvitostí a opravdovostí místního života.
Africká zkušenost na Simona zapůsobila opravdu mocně, to ale ještě neznamená, že by se najednou nutil do pozice politického agitátora. Boy in the Bubble se sice konkrétně dotýká problému terorismu a Homeless reflektuje tragickou zkušenost černých Jihoafričanů (navíc především slovy Ladysmith Black Mambazo), ale v drtivé většině písní zůstává Simon mimořádně bystrým a vtipným pozorovatelem běžných lidských patálií v obecné i osobní rovině. Čili vztahy, introspekce, úvahy o stárnutí, vzpomínky, to všechno v typické směsi melancholie a břitké ironie. Přes tíživé podmínky, v jakých vzniká, má africká hudba ve své podstatě optimistického ducha, a tak i ty nejtklivější Simonovy verše v písních Graceland, Diamonds on the Soles of Her Shoes nebo Under African Skies (duetu s Lindou Ronstadt) vyznívají pozitivně a útěšně. Na druhou stranu, pokud zvolí Simon rozmarnější tón, nevznikne jen plytký, rozjuchaný popěvek. Autorovy chytré postřehy dokážou i z flirtování dvou návštěvníků párty v písni I Know What I Know vytvořit vtipnou i pronikavou psychologickou sondu. Simonův textařský talent jako by prošel na Gracelandu stejnou ozdravnou a osvěžující kůrou, jako jeho skladatelské dovednosti.
Graceland, někdejší slavná rezidence Elvise Presleyho, se v titulní písni stává symbolem místa, v němž mohou dojít vykoupení všichni lidé bez rozdílu. Ti ctnostní i ti chybující. Paul Simon soucítí s člověkem jako takovým, miluje hudbu v její čistotě a bezprostřednosti, a v takovém přístupu není místo pro pomíjivost laciných politických gest. Bytostným posláním hudby, která nezná hranice, je lidi spojovat a přinášet jim radost, a ne být rukojmím v jakkoli bohulibých ideových válkách, jak by ji zřejmě rádi viděli ti, kdo Simonovu spolupráci s Jihoafričany kritizovali. Album, které se stalo jedním z katalyzátorů mohutnícího fenoménu world music, rázně umlčelo všechny pohoršené výtky salónních humanistů svou nápaditostí, pozitivním nábojem, myšlenkovou hloubkou a radostnou manifestací stmelující síly hudby.
tracklist:
- The Boy in the Bubble
- Graceland
- I Know What I Know
- Gumboots
- Diamonds on the Soles of Her Shoes
- You Can Call Me Al
- Under African Skies
- Homeless
- Crazy Love, Vol. II
- That Was Your Mother
- All Around the World or the Myth of Fingerprints