Paul Simon - O2 Arena 17.10.2016
Trvalky i laskominy
Po plánovaném společném vystoupení Paula Simona a Stinga v Praze, které se loni nakonec neuskutečnilo, přispěchal jako první vyrovnat dluh zasloužilejší z obou pánů. Křehký lyrik i šibalský krotitel rytmů, jeden z písničkářských archetypů. Jeho čtvrtstoletí (!) staré vystoupení na Spartě mám dodnes v paměti a jedním z mnoha potěšujících zjištění pro mě bylo, že tehdy aktuálních písní z "etnicky" zaměřených alb Graceland a The Rhythm of the Saints si dodnes cení a v O2 Areně s nimi neskrblil. To samozřejmě platí i o připomínkách slavné éry s Artem Garfunkelem, ačkoli z této pokladnice mohli pamětníci leckterý provařený evergreen postrádat. Nakonec nezazněla ani Mrs. Robinson (ta alespoň jako reprodukovaný cover po skončení koncertu) ani Bridge Over Troubled Water. Ale na druhou stranu díky těmto "obětem" mohl Simon pojmout setlist mimořádně pestře a zařadit i překvapivé, nehitové ale o to zajímavější laskominy, jako byl třeba mysteriózní rytmický hlavolam The Cool Cool River z alba The Rhythm of the Saints.
Instrumentální fragment skladby Proof ze stejné desky vystoupení zahájil následován písní Boy in the Bubble z Gracelandu a letitou 50 Ways to Leave Your Lover. Už tehdy se ukázalo (a poté mnohokrát stvrdilo), že s původními aranžemi zacházejí Simon a jeho početná kapela s osvěžující volností a občas zřetelnou inklinací k jazzovým postupům. Dokonalá sehranost muzikantů byla samozřejmostí, sóla v rozumných délkách a přesto strhující, pětasedmdesátiletý písničkář sám i přes nějaké to intonační zakolísání působil jistě a mladistvě. Z nejzazšího koutu O2 Areny vypadal na třicet.
Setlist byl chytře uspořádaný. Skladby, kterých nakonec zaznělo šestadvacet, se v něm čas od času sdružovaly do příhodných minibloků po dvou, třech položkách, takže celá produkce měla promyšlený, logický spád. Po sobě zazněly dva hity ze Simonova postgarfunkelovského debutu, Mother and Child Reunion a Me and Julio Down by the Schoolyard. Přirozenou návaznost měly i písně Spirit Voices a The Obvious Child, z nichž první uvedl Simonův dlouholetý kytarista Vincent Nguini historkou o zpěvákově mystických zkušenostech z brazilského pralesa. Organicky do sebe vplouvaly také první a bouřlivě přijatá "garfunkelovka" Homeward Bound, instrumentální El Condo Pasa a ze spolupráce s andskými muzikanty rovněž vzešlá píseň Duncan. A konečně předpřídavkové finále obstarala famózně odpálená dvojice z Gracelandu, Diamonds on the Soles of Her Shoes a You Can Call Me Al (autorovi prý už tahle hitovka leze krkem, ale rozhodně to tak nevypadalo).
V této fázi už sedačky na ploše ztratily opodstatnění, lidé stáli, hrnuli se k pódiu a pár šťastlivců si v prostoru za zvukařem užívalo nevázaného tance. Halu se zdaleka naplnit nepodařilo, ale odezva publika byla i tak úměrná výkonům podávaným na pódiu. A stupňovala se. První přídavek rozjela hravá píseň Wristband z posledního alba Stranger to Stranger (dvě další, titulní a The Werewolf, zazněly už v základní části) a potvrdily, že ač letošní novinky zdaleka nejsou hity na první poslech, jejich rafinovanost vynikne i v živém provedení. Viz perfektně využitá zvukomalba v The Werewolf. V přídavcích se ale pochopitelně hlavně vzpomínalo. Melancholicky (Still Crazy After All These Years, méně frekventovaná One Man's Ceiling Is Another Man's Floor) i roztančeně (I Know What I Know, fantasticky rozjetá Late in the Evening) a v samotném závěru logicky i "povinnými" šlágry z repertoáru dua Simon a Garfunkel. Příležitost ke sborovému zpěvu dostalo publikum při trvalce The Boxer a písní The Sound of Silence Simon vystoupení definitivně uzavřel. Sám s kytarou, neokázale a bez patosu.
Paul Simon v Praze zahajoval evropské turné a zřejmě to nebyla náhoda. Krátkou vzpomínkou na své první zdejší účinkování, Václavem Havlem zpunktované improvizované vystoupení při prvních polistopadových volbách v roce 1990, jistě nechtěl pouze zalichotit domácím. I když potlačíme vlasteneckou pýchu a uvědomíme si, že nějaký ten nezapomenutelný zážitek má písničkář jistě z mnoha dalších míst, faktem je, že v Praze letos nic neošidil a radostí z hudby nakazil celou halu. A k tomu je potřeba víc, než jen profesionalita.