Paul Simon - One-Trick Pony (1980)
8/10
Velkolepě rozjetá sólová kariéra se Paulu Simonovi na přelomu sedmé a osmé dekády začala poněkud zadrhávat. Pět let nevydal novou desku, psychicky ho vysával náročný vztah s Carrie Fisher, tápal i v dalším hudebním směřování. Rozhodnutí zkusit štěstí na poli filmu nejen, že jeho nahlodané sebevědomí a tvůrčí krizi nevyléčilo, ale naopak ještě prohloubilo. Snímek One-Trick Pony, k němuž napsal scénář i hudbu, ztvárnil hlavní roli a vůbec se snažil mluvit pokud možno do všeho, byl jednoduše propadák.
Album stejného jména, které film doprovázelo, si vysloužilo vstřícnější přijetí, otázku písničkářovy relevance na novou vlnou výrazně proměněné scéně však nevyřešilo. Bylo bráno jako důkaz umělecké stagnace, ačkoli z dnešního pohledu je spíš dobře, že Simonovi nepřišlo na mysl reflektovat dobové trendy. V roce 1980 musela nahrávka skutečně znít dost staromilsky, ale dnes se právě proto poslouchá tak dobře. Nebezpečí odstavení mezi vysloužilce si byl ostatně Simon dobře vědom, protože právě to je středobodem jeho filmového portrétu muzikanta pokoušejícího se restartovat svou skomírající kariéru navzdory komerčním a módním tlakům.
Nejedná se o klasický soundtrack, protože neobsahuje všechny písně z filmu a některé zase prezentuje v odlišných verzích. Ale autobiograficky laděný příběh samozřejmě vyznění alba ovlivňuje, v písních Simon řeší především svůj vztah k hudbě i showbyznysu, zatímco jiná, například milostná témata ustupují trochu do pozadí. Žánrově navazuje na předchozí úspěšnou desku Still Crazy After All These Years, noblesně splétá folkové, popové, jazzové i bluesové pramínky, tu s jemnou nostalgií, jindy ale s nečekaně energickým odpichem.
Hned na úvod tahá nejvyšší kartu v podobě rozjeté salsy Late in the Evening s úžasně chytlavými dechovými frázemi, z níž se stal velký hit a dodnes má v Simonově koncertním repertoáru pevné místo. Podobně odvázané jsou logicky i obě písně zařazené na album v živých verzích: s jazzem koketující titulní skladba a především funky kytarou a gospelovým nábojem pobízená Ace in the Hole, v níž Simonovi pěvecky sekunduje pianista Richard Tee. Rekreačnější, ale rovněž svěží blues-jazzový groove mají písně Oh, Marion a God Bless the Absentee, z těch vyloženě melancholických zaujme hlavně That's Why God Made the Movies nebo závěrečný duet s jazzovou zpěvačkou Patti Austin Long, Long Day.
Paulu Simonovi začínalo těžké období plné nejistoty, osobních kolizí, sebepodceňování a hledání svého místa v překotně se měnícím hudebním prostředí. Zoufale nechtěl být oním "one-trick pony", který už nikoho nepřekvapí, jen zatím nevěděl jak škatulce vyvanulé hudební celebrity uniknout. Ale přesto, že na této desce, alespoň v kontextu doby, působí trochu usedlejším dojmem, pořád píše náramné písničky, které mají jiskru, vtip i hloubku. Neúspěch filmového bratříčka vrhá na album nespravedlivý stín, protože tohle žádný propadák není.
tracklist:
1. Late in the Evening
2. That's Wha God Made the Movies
3. One-Trick Pony
4. How the Heart Approaches What It Yearns
5. Oh, Marion
6. Ace in the Hole
7. Nobody
8. Jonah
9. God Bless the Absentee
10. Long, Long Day