Paul Simon - Paul Simon (1972)

9/10

Simonova druhá sólová deska (tu první vydal v roce 1965) jen potvrdila to, co bylo jasné už v době, kdy tvořil s Artem Garfunkelem veleúspěšnou folkrockovou dvojici. Že totiž právě on jako téměř výhradní autor má na jejich společném rukopisu zásadní podíl. Garfunkelův nadpozemský tenor nicméně také významnou měrou určoval sound jejich nahrávek a tak nebylo vůbec jisté, jestli Simon bez přispění svého parťáka obstojí. Jeho hlas, i když rovněž velmi subtilní, přece jen není tak étericky vznosný, přesto se Simon ukázal být zcela soběstačný i jako zpěvák a svojí obnovenou sólovou kariéru odstartoval impozantně.

Album bez výraznějšího zlomu navazuje na poslední práce dua především pestrostí aranžmá i žánových inspirací. Zároveň Simon opakovaně osvědčil mimořádný cit pro míru, díky němuž si písničky zachovaly průzračnost a křehkost. Jak pro něho bude i v dalších letech obvyklé, vtáhnul do nahrávacího procesu armádu muzikantů, v níž se rozdíly mezi studiovými řemeslníky a exkluzivními hosty stírají ve prospěch celku. Najdou se mezi nimi i slovutná jména (Stephane Grappelli, Charlie McCoy, Airto Moreira), ale snad proto, že jejich vklad je rozdrobený do epizodních (i když samozřejmě perfektně odehraných) příspěvků, písničkář sám se nikdy neocitne v jejich stínu.

Ve skladbě Duncan se znovu objevuje andská skupina Los Incas, která už významně obohatila Simonovo zpracování peruánské písně El Condor Pasa z alba Bridge Over Troubled Water, a není to jediný důkaz jeho přetrvávající náklonnosti k hudebním světům, pro něž bude za patnáct let vymyšlený termín world music. Latino atmosféra rezonuje v písni Me and Julio Down by the Schoolyard, čerstvě expandující reggae se otisklo do Mother and Child Reunion, a není náhodou, že právě tyto dva kousky se staly po zásluze největšími hity.

Nepřeslechnutelnou stopu na albu zanechal i jazz, ten starý, reinhardtovský, plný pohodové nostalgie. Ostatně Stephane Grappelli, který v instrumentální miniatuře Hobo's Blues vystřihl parádní houslové sólo, kdysi právě s Reinhardtem hrával. Píseň Paranoia Blues pro změnu čerpá ze žánru, který je vetknut do jejího názvu, ale právě tady je možná nejlépe vidět, s jakou přirozeností Simon všechny inspirace podřizuje svému naturelu a pokaždé z toho vyjde jako zcela nezaměnitelný autor i interpret.

V jeho písničkách je hořkosladký splín i šibalské pomrkávání, zasněná lyrika i konkrétní výjevy z ulice, moudrost i klukovská rozvernost. Jeho skladatelské postupy nejsou triviální, ale ani překombinované. Dokáže navodit pocit útulnosti, navázat s posluchačem důvěrný vztah, ale nepodbízí se mu, nepodceňuje ho, ani se jako správný vypravěč nenimrá jen ve svých vlastních bolístkách. Tímto albem všem pochybovačům ukázal, že si jako solitér bohatě vystačí, a že doba truchlení za érou Simon & Garfunkel může skončit.

tracklist:

1. Mother and Child Reunion
2. Duncan
3. Everything Put Together Falls Apart
4. Run That Body Down
5. Armistice Day
6. Me and Julio Down by the Schoolyard
7. Peace Like a River
8. Papa Hobo
9. Hobo's Blues
10. Paranoia Blues
11. Congratulations