Paul Weller - 22 Dreams (2008)

9/10

Paul Weller patří k legendám, které už mají takříkajíc odpracováno. V barvách The Jam, Style Council (tahle etapa je pro fanoušky problematičtější, ale ve svém žánru šlo o nesporně významnou kapelu) i výtečnými sólovými deskami z první půle 90. let zanechal v dějinách britského rocku a popu stopu zvící godzillí šlápoty. Mohl by si klidně hovět v zajeté koleji a nikdo by ho za to nijak zvlášť nepeskoval (taky by ale asi málokoho z mladších generací zajímal). Weller ale patří i k těm samozřejmě tvůrčím bytostem s prospektorským duchem, pro které jsou stojaté vody nepřijatelné. Hledá stále nové výzvy a přitom zůstává prvotřídním songwriterem s citem pro skloubení neotřelých nápadů s klasickou písničkovou formou. Albem 22 Dreams (ve vinylové verzi dvojitým) si ukrojil pořádně tlustý krajíc, spořádal ho ale bez nejmenších problémů a se sobě vlastní elegancí.

Téměř sedmdesát minut žánrově různorodého a aranžérsky přebohatého materiálu netrpí žádným z neduhů, které při takovém rozmachu hrozí. Album není megalomanské ani roztříštěné, přeplácané ani nudné. Sound je z většiny "přírodní", plný akustických i elektrických kytar, kláves, perkusí, dechů i smyčců zasazených do rozmanitých žánrových souvislostí. Díky tomu je albu vlastní určitá kaleidoskopičnost a v souhlasu s konceptem vyjádřeným v názvu i charakter jakéhosi snového pásma.

Weller čerpá ze všech svých tvůrčích etap a přidává i leccos navíc. Nabízí dravě svištící vypalovačky (22 Dreams, Push It Along), apartní blue-eyed soul (Have You Made Up Your Mind, Cold Moments), jazzem inspirované kousky (instrumentální Song for Alice jako pocta manželce Johna Coltranea, Black River s metličkami Grahama Coxona), procítěné klavírní (Invisible, Where'er Ye Go) i kytarové (All I Wanna Do, Why Walk When You Can Run) balady. S vytříbeným vkusem využívá velkorysá orchestrální aranžmá konstruovaná Simonem Dinem (Empty Ring), jindy se ponoří do psychedelického oparu, tu kytarově kalného (Echoes Round the Sun s Noelem Gallagherem a Gemem Archerem z Oasis), tu sedmdesátkově archaizujícího (111, kde hlavní slovo mají stařečci moog a mellotron). K tomu trochu mluveného slova (Aziz Ibrahim ve skladbě God) a dokonce tango v podobě písně One Bright Star, kde na španělku hraje zakládající člen The Jam Steve Brookes.

Jak vidno, o zajímavé hosty není nouze, zmínku si zaslouží i progresivní veterán Robert Wyatt, který trubkou a klavírem ozdobil Song for Alice. Wellerovou hlavní instrumentální oporou jsou ovšem všestranný Steve Cradock, jediný, kdo mu zbyl z předchozích doprovodných konstelací, a zmíněný Simon Dine osvědčující se nejednou i jako spoluautor.

Při vší rozmanitosti se zdaleka nezapomíná na lahůdkové hity. Mimořádně se tentokrát Wellerovi daří v baladické poloze, především křehce šerosvitná Invisible a naopak dramatická Why Walk When You Can Run jsou okouzlujícími příklady krásy nepřepáleného sentimentu. Ale je tady toho samozřejmě mnohem víc, co se spolehlivě a nadlouho dokáže usídlit v hlavě: All I Wanna Do (Is Be with You), Cold Moments, Black River, Sea Spray... Album 22 Dreams je ale speciální právě tím, jak Weller a spol. dokázali už tak parádní songy zasadit do ještě skvostnější, bavité mozaiky, proložit je instrumentálně zajímavými žánrovými výlety a udržet celou tu lehce impresionistickou koláž v jednom rámu.

tracklist:

1. Light Nights
2. 22 Dreams
3. All I Wanna Do (Is Be With You)
4. Have You Made Up Your Mind
5. Empty Ring
6. Invisible
7. Song for Alice
8. Cold Moments
9. The Dark Pages of September Lead to the NewLeaves of Spring
10. Black River
11. Why Walk When You Can Run
12. Push It Along
13. A Dream Reprise
14. Echoes Round the Sun
15. One Bright Star
16. Lullaby Für Kinder
17. Where'er Ye Go
18. God
19. 111
20. Sea Spray
21. Night Lights