Peter Gabriel - So (1986)

10/10

Ve stejném roce, kdy někdejší kolegové z Genesis slavili komerční žně s titulem Invisible Touch, velkolepě zabodoval v žebříčcích také Peter Gabriel. V pořadí pátou sólovou nahrávkou, první, kterou se na nátlak vydavatele rozhodl pojmenovat, se rovněž prolomil do hlavního popového řečiště, aniž by však přišel o přízeň kritiky. Album, nazvané lakonicky So, možná přináší méně experimentování se samply a více hitových melodií i přehlednějších struktur, Gabrielova umělecká integrita tím však ani v nejmenším neutrpěla. Architektura devíti písní kolekce je účelnější, ale budovaná se stejnou pečlivostí jako v minulosti, a síla emocí do nich vložených je snad ještě podmanivější. So je album, které budí stejnou měrou úžas nad precizností provedení i dojetí z jeho citové hloubky.

Napsat posluchačsky přístupnější písně, to měl Gabriel od začátku v úmyslu. Na jejich často povznášejícím hymnickém účinku má však jako koproducent obrovský podíl také kanadský hudebník Daniel Lanois, který na sebe do té doby upozornil především spoluprací s Brianem Enem a do povědomí širší veřejnosti se dostal díky práci na albu The Unforgettable Fire od U2. Gabriel jeho talentu pro atmosférickou zvukomalbu využil už při nahrávání soundtracku k filmu Alana Parkera Birdy (1985) a z jejich kolaborace na albu So už Lanois vyšel jako žádané producentské eso, jehož služeb v následujících letech využili kupříkladu Bob Dylan, Hothouse Flowers, Neil Young nebo opakovaně U2. Právě on má nemalou zásluhu na tom, že robustní aranže skladeb, plné dunivých bubenických kaskád a syntezátorových gejzírů, nezní těžkopádně, naopak pozvedávají Gabrielovy songy na spirituální úroveň.

Kompoziční složitosti a zvukové hledačství ustoupily před mainstreamovějším zaměřením nových písní do pozadí, Gabrielově vášni pro etnickou, převážně pak africkou hudbu se však v popové náruči vedlo i nadále výborně. Nenásilné zapojení prvků world music (tento termín však vznikl až o rok později) je dalším faktorem, díky němuž zní So tak mohutně a zároveň vzdušně. Africké vlivy reflektuje především rytmika. Za bicími excelují Gabrielův stálý doprovazeč Jerry Marotta a vycházející bubenická hvězda Manu Katché, bez baskytary Tonyho Levina si lze skladby z alba už jen těžko představit. Do písní That Voice Again a We Do What We're Told (Milgram's 37) přispěl indický houslista L. Shankar a v In Your Eyes nejde přeslechnout stratosférický vokál senegalské hvězdy a Gabrielova dobrého kamaráda Youssou N'Doura. Mimochodem, tato nádherná milostná píseň se původně z technických důvodů nacházela na konci vinylové A-strany a teprve v pozdějších edicích se ocitla tam, kde ji chtěl autor mít. Na samém konci, jako kajícné katarzní vyústění celého kompletu.

Do některých písní se silně propisuje také soul a funk. Řeč je samozřejmě o nadupaných hitech Sledgehammer a Big Time, k jejichž popularitě mocně přispěly novátorské videoklipy Stephena R. Johnsona využívající techniky stop-motion. Zatímco Sledgehammer si pohrává s mnoha sexuálními narážkami, Big Time se razantně obouvá do bombastické povrchnosti světa showbyznysu, potažmo konzumerismu jako takového. Oběma je však společný humor, nadhled i sebeironie, které prostupují jak textem, tak i obrazovým zpracováním. V protikladu k těmto songům stojí na albu podstatně tíživější skladby jako Red Rain, zpracovávající surrealistické vize z Gabrielova snu, nebo We do What We're Told, jejímž námětem se stal psycho-sociální experiment zkoumající náchylnost lidí k podřízení se manipulaci. V nádherné ale nekonečně skličující Mercy Street se zase Gabriel inspiroval osudem i dílem americké básnířky Anne Sexton.

Frustrace thatcherovské Anglie z vysoké nezaměstnanosti se promítla do duetu Don't Give Up. Na jedné straně beznaděj Gabrielem ztvárněného vypravěče, který se poté, co přišel o práci, cítí nepotřebný a systémem odstavený, na straně druhé konejšivý hlas Kate Bush, který dodává odvahu prát se s nepřízní osudu nejen jemu, ale všem, kdo se ocitli v nějaké těžké a zdánlivě bezvýchodné životní situaci. Konkrétní sociální téma je tu podáno s nevšední křehkostí a jímavostí, aniž by píseň uvízla na sentimentálních mělčinách, a ani vazba na dobové události a společenskou atmosféru nic neubírá z její nadčasovosti. Skvost.

Druhý duet na albu, s názvem This Is the Picture (Excellent Birds), je enigmatičtější. Gabriel ho složil a nazpíval společně s Laurie Anderson o dva roky dříve pro film Good Morning Mr. Orwell a na album So zařadil její upravenou verzi. Spolu s předchozí We Do What We're Told odklání v závěru nahrávku z art-popové koleje do experimentálnějších poloh, ne ale tak prudce, aby to narušilo integritu celku. Ten zůstává mimořádně silný v rovnováze mezi přiměřenou chytlavostí a neotřelými aranžemi i mezi široce srozumitelnými myšlenkami a skrytými významy. V Gabrielově diskografii zaujímá album právem výsadní postavení a i po bezmála čtyřech dekádách umí chytnout za srdce. 

tracklist:

1. Red Rain
2. Sledgehammer
3. Don't Give Up
4. That Voice Again
5. In Your Eyes
6. Mercy Street
7. Big Time
8. We Do What We're Told (Milgram's 37)
9. This Is the Picture (Excellent Birds)