Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason (1987)

6/10

Roger Waters po vyslechnutí alba A Momentary Lapse of Reason oprávněně cítil škodolibé zadostiučinění nad tím, jak neškodně bez jeho účasti Pink Floyd znějí. Zatímco předchozí alba, která byla pro změnu z drtivé části v jeho režii, dokázala uchvátit nebo přinejmenším provokovat ambiciózní formou i silným společenským apelem, skupina pod vedením Davida Gilmoura z těchto cílů výrazně slevila. Po letech kohoutích zápasů mezi Watersem a Gilmourem se A Momentary Lapse of Reason stalo druhým důkazem (po desce The Final Cut, již si pro změnu "přivlastnil" Waters), že ať už byl jejich individuální přínos k uměleckému kreditu Pink Floyd v jakémkoli poměru, jako osamoceným lídrům to ani jednomu nefungovalo natolik, jako když tvořili dvojici, byť rozhádanou.

Nutno přiznat, že David Gilmour neměl snadnou výchozí pozici. Materiál na album začal skládat s myšlenkou na svou sólovou desku a teprve když padlo rozhodnutí pokračovat bez Waterse pod značkou Pink Floyd, snažil se ho pod tlakem vydavatele více přizpůsobit stylu kapely. To nemohlo dopadnout dobře. Navíc oba zbývající spoluhráči, Nick Mason a Richard Wright, zrovna nesršeli tvůrčím entuziasmem a celkově neuspořádanou a rozpačitou atmosféru ještě přikrmovala vysoká očekávání veřejnosti. Výsledný kompromis mezi Gilmourovou sólovkou a vymodleným pokračováním Pink Floyd má nesporně světlá místa, jako celek však zaostává za snad kteroukoliv předchozí nahrávkou skupiny.

Největším problémem je předvídatelnost. Od Pink Floyd nečekáme brilantní instrumentální výkony, ale zato pečlivou práci s atmosférou, neotřelá aranžérská a kompoziční řešení, majestátnost bezpečně ukotvenou uvěřitelnými emocemi, které dokážou uhranout či zabolet. Na A Momentary Lapse of Reason je ale velmi málo míst, při nichž by člověk úžasem zalapal po dechu, a příliš mnoho takových, kde se upřímné city překlápí do sentimentu. Po většinu času posluchače provázejí závěje syntezátorů, hřmotné bicí, sbory a krásná ale tak trochu bezcílná kytarová sóla. Skladby uvádějí dramatická intra, ze kterých se však málokdy vyklube něco nečekaného. I po mnohonásobném poslechu není snadné v paměti od sebe rozlišit tempově i stavebně podobné skladby jako jsou One Slip, Yet Another Movie nebo Sorrow.

Nejsvětlejší okamžiky se nacházejí na A-straně v podobě singlových písní Learning to Fly a On the Turning Away. Té první vůbec neškodí, že zní na Pink Floyd poněkud popově, má nosnou melodii i rytmickou kostru a do její povznášející nálady se Gilmourovi podařilo věrně otisknout svou zkušenost z pilotních lekcí. Melodicky ještě výraznější je baladická On the Turning Away, jejíž stýskání si nad lidskou lhostejností vůči slabším balancuje na hraně kýče, nicméně nepřepadne za ni. Minimálně tyto skladby dělají z první půlky alba příjemnou a poutavou záležitost, v té druhé ale už nezbývá moc místa pro něco jiného než ušlechtilou nudu. Yet Another Movie, instrumentální Terminal Frost a závěrečná Sorrow se vlečou bez větších vzruchů a nebýt krátkých meziher A New Machine Part 1 a 2, v nichž zní pouze zkreslený Gilmourův zpěv, dojem, že slyšíme jedinou rozvleklou kompozici, by byl ještě silnější.

Deska, která u nás v licenci vyšla ještě v předrevolučních časech, se tehdy pro mě stala spolu s televizním záznamem koncertu v Benátkách vstupní branou do světa Pink Floyd. Proto mám tendenci nahlížet na A Momentary Lapse of Reason shovívavě. Nicméně i nostalgie má své meze a ve srovnání s vrcholnými díly skupiny z předchozích dvou dekád prostě první powatersovská kolekce neobstojí. Docela hezky se poslouchá, ale vzrušujícího, natož vizionářského je na ní pramálo.

tracklist:

1. Signs of Life
2. Learning to Fly
3. The Dogs of War
4. One Slip
5. On the Turning Away
6. Yet Another Movie
7. Round and Arounf
8. A New Machine (Part 1)
9. Terminal Frost
10. A New Machine (Part 2)
11. Sorrow