Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)

10/10

Těžko bychom asi hledali rockové album, které by bylo s takovou pečlivostí rozebráno a analyzováno do poslední noty, do posledního slova, do posledního sotva slyšitelného zapraskání na pozadí nahrávky. The Dark Side of the Moon má auru nedotknutelného díla, za jehož znevážení hrozí málem exkomunikace z rockové komunity. Pochopitelně, že takový přístup je tou nejbezpečnější cestou, jak zlikvidovat jeho skutečnou hodnotu. Je pak těžké si utvořit vlastní nestranný názor, když odevšad slyšíme jen nekritické ódy. Jedince se sklony k elitářství to může naopak svádět k tomu, že album zavrhnou právě jen pro jeho všeobecné adorování. V obou případech hrají hlavní roli předsudky, kterých je v případě této desky opravdu těžké se zbavit. Nehodlám kácet modly, nemám k tomu důvod. Jen se snažím poslouchat The Dark Side of the Moon jako výborné album skvělé kapely, kterým podle mého názoru je, a ne jako posvátný kánon, nad nímž se má povinně zatajovat dech.

Od většiny post-barrettovských nahrávek skupiny se tato odlišuje především semknutostí a logickou provázaností. Hudební i myšlenkovou. Jednotlivé skladby, přestože dokážou stát i samy za sebe, jsou větami plynule se odvíjejícího koncepčního díla, netouží po kontrastech, ale po společně budovaném účinku. Doba provokativního experimentování skončila a Pink Floyd teď svědomitě pěstí zvuk nalezený na albu Meddle. Zvuk, v němž avantgardní výstřelky (reálné zvuky, přimíchané hlasy, syntezátory) slouží celku, zvuk, který s nevšední elegancí udržuje křehkou rovnováhu mezi experimentem a líbivostí.

Z té mainstreamové strany přibyla do jejich světa třeba nádherná saxofonová sóla Dicka Parryho - vášnivé v Money, lyrické v Us and Them - nebo výrazný ženský element v podobě sborů (Time, Brain Damage, Eclipse) i dechberoucí sólové exhibice Clare Torryové v The Great Gig in the Sky. Tyhle věci dělají hudbu Pink Floyd velkolepější, ale zároveň emočně dostupnější, lidštější. V textech se zaobírají bolestnými existenciálními otázkami, které vrcholí ve strhujícím finále Brain Damage / Eclipse (vždycky jsem je bral jako jednu skladbu) dávajícím do souvislosti šílenství bývalého spoluhráče Barretta se šílenstvím světa.

Ačkoli právě tohle mohutné vyvrcholení alba je autorsky i pěvecky plně v režii Rogera Waterse a vnitřní rozpory s náhlým skokem mezi komerční megahvězdy už začínají rašit, je album alespoň navenek příkladně týmovým dílem. Gilmourovy kytarové nářky a vřelý zpěv, Wrightovy klávesové plochy, Masony citlivé bicí (úžasné melodické "rozbubnování" písně Time), Watersova účelná basa a schopnost domyslet koncept, to všechno se navzájem geniálně doplňuje. Společné zaujetí všech pro zasazení každého detailu do promyšleného celku pak dovádí album k formální i obsahové završenosti a vyváženosti, jaká rozhodně není obvyklá.

Všichni ty melodie známe: Breathe, Time, Money... Jsou už málem součástí rockového podvědomí. Jejich obehranost by nás ale neměla otrávit ani nutit k povinnému respektu. The Dark Side of the Moon je fantastické album, jen prostě není nutné - v jeho vlastním zájmu - bít před ním čelem o zem.

tracklist:

1. Speak to Me
2. Breathe
3. On the Run
4. Time
5. The great Gig in the Sky
6. Money
7. Us and Them
8. Any Colour You Like
9. Brain Damage
10. Eclipse