Pink Floyd - The Wall (1979)

10/10

Populace artrockových dinosaurů prožívala koncem sedmdesátých let těžké časy. V potravním řetězci se propadla o několik úrovní, ale k vyhynutí měla přeci jen ještě daleko. Ne každý se nechal strhnout punkovým primitivismem a ani mládež, která prahla po neokoukaných a přímočařejších formách nejvíc, nebyla jednomyslná. Pink Floyd, jedni z nejpopulárnějších představitelů momentálně vysmívaného spektakulárního rocku, dokázali právě v těchto časech přijít dokonce s jeho vrcholnou ukázkou a slavili s ní famózní úspěch. Je pozoruhodné, že rocková opera The Wall v rámci ústředního tématu, jímž bylo odcizení jednotlivce svému okolí, zpracovala i motiv ztráty kontaktu mezi rockovou ikonou a jejím publikem, což byla jedna z hlavních věcí, které nastupující generace vyčítala.právě kapelám typu Pink Floyd.

Příběh zachycený na dvojalbu má ale kořeny v mnohem osobnější reflexi. Roger Waters jako jeho tvůrce v něm vychází především z vlastních zkušeností a traumat kombinovaných s tragickým osudem bývalého spoluhráče Syda Barretta. The Wall má samozřejmě svou zobecňující rovinu, která zaručuje sdělnost, možnost identifikace posluchače s osudy hrdiny Pinka. Ty jsou ale zároveň dostatečně konkrétní, aby si celý příběh zachoval věrohodnost a intimitu, aby se nestal tezovitou fikcí přetékající patosem. Bolestně postrádaný otec, kterého Pink (stejně jako Waters) nikdy nepoznal, nesnesitelný školní dril, zkrachovalé manželství, drogy, stihomam rockové hvězdy, to jsou motivy, které dávají Zdi lidský rozměr a vyvažují její bombastickou formu. Waters tu smíchal střípky vlastních prožitků s odvážnou fabulací do soudržného celku, který má dramatický spád i citovou hloubku.

Tak, jako si Pink v průběhu děje cihlu po cihle staví zeď oddělující ho od okolního světa, rostla během tvorby alba také bariéra mezi jednotlivými členy skupiny. The Wall byl od začátku, tedy od samotného námětu, Watersův projekt a ani při jeho realizaci se tři další kolegové nedokázali prosadit nad rámec kategorie studiových muzikantů realizujících myšlenky svého šéfa. Možná ani oni sami nevědí, nakolik to bylo vinou Watersovy tvrdohlavosti v cestě za svou vizí a nakolik laxním přístupem zbývající trojice. Na tom druhém se všichni zúčastnění shodují v případě klávesisty Richarda Wrighta, jehož následný vyhazov se stal začátkem konce dosud nerozlučného kvarteta. Naopak David Gilmour prokázal (byla mu dovolena?) určitou tvůrčí iniciativu a jeho autorský příspěvek, ač rozsahem nevelký, se rozhodně neztratil. Skladby, pod nimiž je podepsán spolu s Watersem, patří k vrcholům alba: rockově odpichové Young Lust a Run Like Hell, ale především skvostná píseň Comfortably Numb, která vstoupila do historie mimo jiné i díky právě Gilmourově kytarovému sólu.

The Wall je tedy do značné míry Watersovým sólovým projektem, do něhož vložil hodně osobních emocí a je tudíž docela pochopitelné, že byl vůči cizím zásahům tím ostražitější, ne-li přímo odmítavý. Čím utkvělejší cíl, tím menší ochota naslouchat jiným. Watersovi se ale jeho umíněnost vrchovatě vyplatila. Vytvořil působivé hudební drama hýřící silnými motivy hudebními i myšlenkovými, s členitou a zároveň přehlednou dějovou linkou a katarzním vyzněním.

V hudební rovině se The Wall od předchozích nahrávek Pink Floyd v lecčems výrazně odklání, i když ne zase tolik, aby jádro rukopisu skupiny, budovaného od alba Meddle, nebylo k poznání. Kosmická psychedelie je ale dávno pryč a výrazně ubylo také dlouhých instrumentálních pasáží. Aranže jsou do detailu vypiplané, ale všechno víc než dřív hraje na text, celková kompozice se silně inspiruje divadelními či muzikálovými principy, včetně vracejících se hudebních motivů. I dříve oblíbené dotáčené dialogy a ruchy jsou teď součástí děje, ne jen jeho ilustrací a díky nim vzniká dojem jakéhosi audiofilmu. Také Waters, který nazpíval drtivou většinu vokálních linek, se jako zpěvák výrazně dramaticky stylizuje, což je nejmarkantnější ve finálové skladbě The Trial, jejíž opulentní orchestrální aranžmá je dílem producenta Boba Ezrina.

Ačkoliv album vygenerovalo i několik nesmrtelných hitů (In the Flesh, Another Brick in the Wall (Part II), Mother, Young Lust, Hey You, Comfortably Numb, Run Like Hell...), více než kterékoliv jiné od Pink Floyd funguje jako propojený celek. Formát rockového koncepčního díla dotahuje k dokonalosti a jde dál, než například s podobným dramatickým obloukem pracující Tommy. A také důrazně naznačuje, že celá ta desetiletá snaha různých muzikantů zasnoubit rock s "vyšším" uměním nebyla možná zase tak naivní a velikášská. Pro Rogera Waterse o to cennější vítězství v době, kdy takový názor zažíval nebývalou konjunkturu.

tracklist:

1. In the Flesh?
2. The Thin Ice
3. Another Brick in the Wall (Part I)
4. The Happiest Days of Our Lives
5. Another Brick in the Wall (Part II)
6. Mother
7. Goodbye Blue Sky
8. Empty Spaces
9. Young Lust
10. One of My Turns
11. Don't Leave Me Now
12. Another Brick in the Wall (Part III)
13. Goodbye Cruel World
14. Hey You
15. Is There Anybody Out There?
16. Nobody Home
17. Vera
18. Bring the Boys Back Home
19. Comfortably Numb
20. The Show Must Go On
21. In the Flesh
22. Run Like Hell
23. Waiting for the Worms
24. Stop
25. The Trial
26. Outside the Wall