PJ Harvey - Forum Karlín 13.10.2016
Soustředěnost na pódiu i pod ním
Od svých srovnatelně významných popových kolegyň se PJ Harvey liší mimo jiné tím, že se na jejích show všechno netočí jen kolem ní. Když jdete na Beyoncé nebo Madonnu, doprovázející hudebníky příliš nevnímáte. Polly Jean svým zpěvem i charismatem pochopitelně také strhává největší díl pozornosti, ale její koncert je mnohem víc týmovou záležitostí. Čtvrteční večer v zaplněném Foru Karlín toho byl dokladem. Dokonale seřízené a soustředěné vystoupení deseti muzikantů, v němž nikdo nebyl jen do počtu.
Bylo fascinující už jen sledovat pódiovou cirkulaci hráčů od nástroje k nástroji. Chvílemi se zdálo, že hraje kdokoliv na cokoliv, snad jediná píseň nebyla odehraná ve stejném obsazení, jako ta předchozí. Především rytmická sekce byla pojatá velmi netradičně. Dva bubeníky "na plný úvazek" (jejich soupravy ale rovněž nepředstavovaly klasický drum kit) porůznu doplňovali další členové ansámblu. Samotný nástup kapely byl koncipovaný jako společný bubenický chorovod, z něhož se postupně jednotliví hráči odpoutávali k dalším nástrojům, aby pak už v plné parádě rozjeli úvodní píseň Chain of Keys z letošního alba The Hope Six Demolition Project, které s jedinou výjimkou zaznělo celé.
Pilíře souboru jsou jasné: John Parish a Mick Harvey se zpěvačkou spolupracují dlouhodobě a jejich jména také při představovačce (téměř jediný okamžik, kdy se Polly Jean k publiku obracela slovem) zaznamenala nebouřlivější odezvu. Ale důležitý byl i rovněž v mnoha projektech vytížený saxofonista Terry Edwards, kterého nejednou nástrojově podpořila i sama zpěvačka. Ostatně její černě oděná postava se saxofonem je i jakýmsi vizuálním leitmotivem poslední desky.
Celý set byl pečlivě dramaturgicky promyšlený včetně choreografie, světel a projekční plochy s působivě se proměňujícím geometrickým motivem. Na improvizace zůstávalo minimum prostoru a celá koncepce mohla působit jako emocionálně poněkud těžko propustná. Tohle opravdu nebyl koncert, kdy se jeviště a hlediště navzájem hecují výbuchy animální energie, ale takový ani být neměl. PJ Harvey v písních z posledních dvou alb operuje se společensky závažnými tématy a v takovém případě je určitá střízlivost a ukázněnost na místě jak u kapely, tak u jejích posluchačů. Ostatně bez emocí vystoupení rozhodně nebylo. O silná citová hnutí se postaral třeba hymnický refrén The Ministry of Defence nebo obnažená úpěnlivost Dollar Dollar (fantasticky znějící sbory, a to po celý koncert) a z mého pohledu největší silou udeřil mohutný žalozpěv The Wheel.
Publikum, ač nové skladby přijímalo poučeně a vřele, nejvíce ožívalo při probírání se starším repertoárem, které bylo logicky intenzivnější v závěru. Zhruba do třetiny vystoupení zařadila PJ Harvey tři songy z předešlé, tématicky příbuzné desky Let England Shake, dvakrát citovala z alba White Chalk a štědrá byla i k mé oblíbené To Bring You My Love (titulní píseň, Down by the Water a v přídavku ještě Working for the Man). Své rozervané začátky pak připomněla punkovou vypalovačkou 50ft Queenie z alba Rid of Me, která sice rozproudila atmosféru, ale mezi sofistikovanějšími novinkami zněla trochu jako povinná úlitba. Sborovým chorálem v závěru písně River Anacostia koncert veplul do očistné ztišující katarze a dvoupoložkový přídavek, místo aby rozhicoval sál nějakými burácivými hity, komornější atmosféru chvályhodně zachoval. Nekončilo se žádným evergreenem, nýbrž zatím posledním zpěvaččiným singlem Guilty.
Může mě mrzet, že jsem PJ Harvey nezažil v dobách, kdy s živočišnou neurvalostí drtila mezi zuby své rané trháky Sheela-Na-Gig nebo Man-Size. Ale bylo by pošetilé po ní dnes chtít podobně zjitřený výraz. PJ Harvey už je dávno jinde. Dnes je víc umělkyní než rockerkou a ve foru Karlín předvedla to nejlepší, co hudebnice jejího věku a zkušeností, může nabídnout. Profesionálně i procítěně, s maximální poctivostí. Dokonalost bývá nudná, ale není to pravidlo.