Plastic People of the Universe - Atlas music klub Benešov 21.9.2012
Už posledním studiovým albem Maska za maskou PPU dokázali, že definitivně překonali krizové období po smrti Mejly Hlavsy a stali se opět živoucím a tvůrčím tělesem, které pouze nevysává vlastní slavnou minulost. V těsných prostorách benešovského Atlas music klubu tenhle dojem jen potvrdili a předvedli strhující vystoupení nabité temnou energií.
Začátek byl díky technickým problémům rozpačitější: narychlo se sháněla náhradní baskytara, chvíli trvalo než si místní zvukař porozuměl s nároky kapely a nutno přiznat, že nazvučení zpěvu Joe Karafiáta a Evy Turnové se ani pak nepodařilo úplně vyladit. Ostřílení muzikanti se ale se stavem věcí brzy vyrovnali a snad s výjimkou trochu nerudného Pepy Janíčka si koncert začali užívat stejně jako vstřícně naladěné publikum.
Plastic People jsou dnes co se týče vyhranosti a dynamického nápřahu úplně jinou kapelou než v krušných dobách normalizace. Ale netýká se to jen instrumentálních dovedností, i druh emocí, které se na posluchače valí, se změnil. Kde byla dřív beznaděj zhusta kořeněná černým humorem, je dnes spíš moudrá ale umíněná skepse a některé novinkové skladby oplývají povznášející melodickou uhrančivostí, která má sice k veselí daleko, ale k někdejšímu disonantnímu kvílení stejně tak. Sevřeností a energickou zhuštěností skladeb (poklona nadupané rytmice Turnová-Kvasnička) má současný repertoár PPU vlastně blíž k Hlavsově Půlnoci než ke koncepčním eposům z přelomu 70. a 80.let.
Skutečnost, že kapela se nezasekla pouze v minulosti, potvrzoval i setlist, v němž skladby z posledního alba hrály ústřední roli a vedle legendárních kusů se vůbec neztrácely. TV idylka, Marie, vstávej nebo Je večer mlha padá jsou výrazné kompozice, které nezapírají původního ducha hlavsovských Plastic People a přitom nepůsobí jen jako recyklace starých nápadů. Obzvlášť působivě vyzněla baladická píseň Pojď s nádherně poetickým Brabencovým textem zpívaná autorkou Evou Turnovou. Jak se blížilo finále koncertu, přibývalo i klasických undergroundových hymen typu Kanárka, Podivuhodného mandarina a Magických nocí a závěr nemohl patřit ničemu jinému než zlidovělým "Houbám" čili Muchomůrkám bílým.
"Jít na Plastiky" už dnes (naštěstí) nepředstavuje to vzrušující nebezpečí jako kdysi. Zmizel pocit odbojářského spiklenectví a zbyla hudba. Ale právě díky tomu se ukázalo, že nebyla jen neumětelským přívažkem společenského postoje jako u některých androšských souputníků, nýbrž originální uměleckou vizí, jejíž potenciál nemohl být ze známých důvodů plně využitý. Díky bohatým hráčským zkušenostem všech členů kapely ale dnes tahle hudba rozkvétá do nových působivých tvarů a barev. Nostalgii se samozřejmě na takovém koncertě vyhnout nelze, ale v žádném případě ten večer nevítězila nad žárem ryze současné, nezkamenělé tvůrčí výpovědi.