Plastic People of the Universe - Maska za maskou (2009)
8/10
Začátkem minulé dekády, po dost rozpačitém albu Líně s tebou spím, bych na tvořivou budoucnost Plastic People sázel velmi opatrně, spíš vůbec. Nečekal bych, že se bez Mejly Hlavsy ještě někdy vzepnou k něčemu víc, než k příležitostnému vzpomínkovému obehrávání klasických androšských hymen. Díky rytmice Eva Turnová - Ludvík Eman Kandl získala skupina nadupaný sound, ale nový repertoár, který by bylo možné bez rozpaků postavit vedle Magických nocí, Mandarinů a Kanárků, to už je jiná věc. A přece se to podařilo, a to nad očekávání dobře.
Hlavsův téměř výhradní monopol na hudební autorství nahradili PPU kolektivním úsilím, v němž ale přeci jen vyniká podíl kytaristy Josefa Karafiáta. Z jeho rukou vzešla téměř polovina písní, z nichž některé (Cizí vlasy, Je večer mlha padá, Magorův šém) neskrývají inspiraci typicky hlavsovskými rytmickými figurami. Karafiát se stále víc prosazuje i pěvecky, a nutno přiznat, že je o dost přesvědčivější, než Pepa Janíček, který se od alba Líně s tebou spím stáhl do pozadí, respektive za své klávesy, kde je pro kapelu nejužitečnější.
Stabilně působivý je za mikrofonem i Vráťa Brabenec. Jeho expresivní deklamace má naléhavost starozákonního proroka procházejícího stokami současného světa, a výborně se dokázal trefit i do sevřenějšího rockového tvaru ve skladbě Non stop opera, která je asi nejtvrdší položkou alba. Jako textař Brabenec dominuje, nejsugestivnější je pro mě jeho Vůl hvězda ranní zarámovaný znovuvzkříšeným Hlavsovým motivem Jednou nohou. Krchovského verše, na minulé desce převažující, jsou tentokrát jen dva, a je to dobře. Zdá se mi, že tahle žíla, ač se zdá být pro podobnou muziku jako stvořená, je už trochu vytěžená.
Třetí nejvýraznější autorskou i interpretační personou se stává baskytaristka Eva Turnová a právě její příspěvky přinášejí do výrazu kapely vítané nové odstíny sychravé lyričnosti. Zejména píseň Pojď s Brabencovým textem je v jejím podání mrazivě okouzlující a patří k vrcholům alba. Další předností Masky za maskou je nebývale skvělý zvuk a dynamika. Myslím, že tak dobře a důrazně hrající studiovou nahrávku ještě PPU neměli. Je to jistě zásluha právě Turnové a obou bubeníků (Kandla v průběhu roku nahradil Jaroslav Kvasnička a na albu slyšímě oba), kteří skupině dodávají rockovou razanci, z jaké by měl Mejla jistě radost.
Plastic People dokázali udělat krok vpřed, který od nich už málokdo čekal. Zachovali své základní kompoziční i zvukové atributy (basové figury, melodické vyhrávky Kabešovy violy, Brabencovy tentokrát o něco umírněnější saxofony) a potemnělé nálady, podepřeli je silnými skladbami, které nezavánějí sebevykrádáním, zvýraznili ženský element (tím se přiblížili Půlnoci) a přidali sevřený, přímočarý tah. A světe div se, přes nevykořenitelnou nostalgickou příchuť je ta deska aktuální, sdělná, nápaditá, dravá, prostě výtečná. Malý zázrak.
tracklist:
1. TV idylka
2. Marie, vstávej
3. Maska
4. Cizí vlasy
5. Non stop opera
6. Pojď
7. Je večer mlha padá
8. Smrt
9. Pod křížem zůstaly ženy
10. Magorův šém
11. Jednou nohou / Vůl hvězda ranní
12. Přes práh hvězd
13. Tygr v Praze