Priessnitz - Beztíže (2016)

8/10

Nejrůznější comebacky jsou dnes naprosto běžným jevem a "definitivních" derniér také není zrovna málo, zvlášť v classicrockových kruzích. Ale rozlučkový comeback, to už zase tak otřepaná událost není. Po desetileté odmlce se původně jeseničtí Priessnitz vracejí se záměrem jednou provždy uzavřít tuto jistě dost zásadní kapitolu svých životů. Žádný setrvačný dojezd nebo křečovité vyvolávání duchů mládí, ale svědomitá, zralá, vycizelovaná práce. Udělat za ní tečku se zdá být tím nejlogičtějším krokem.

Z rozrůstajících se vedlejších aktivit Jaromíra Švejdíka, ať už hudebních (Umakart, Jaromír 99 & the Bombers, Kafka Band, akustické trio) nebo těch výtvarných (oceňovaná komiksová tvorba), se za uplynulou dekádu staly aktivity hlavní a v takové situaci zřejmě nemělo cenu existenci napůl spících Priessnitz uměle protahovat. Na druhou stranu jde o tak zásadní jméno naší porevoluční rockové historie, že by byla škoda, kdyby jen tak vyšumělo do ztracena, a to se díky albu Beztíže nestalo. Až zamrzí, že skupina končí v takovéhle formě.

Nejenže deska nabízí silný hudební materiál, ale pyšní se taky skvělou produkcí (Dušan Neuwerth). Snad nikdy předtím nepřišli Priessnitz s tak precizně zaranžovanými písněmi. Ne, že by je zahltili nějakou opulentní instrumentací či množstvím zvukových vrstev, je to především jemná práce s detaily a dynamikou, která zaslouží obdiv. Potenciál klasického obsazení kytara, basa a bicí s šikovně využitými přípodotky trubky Lukáše Morávka je zužitkovaný do mrtě.

Ani zralí, loučící se Priessnitz se nezříkají odpichovějších věcí, které v pravou chvíli popostrčí album dopředu. Taková je úvodní Na kraji města s povědomými reáliemi bezútěšné periférie, hitově našlápnutí Mrzáci nebo asi nejostřejší Kdo seje vítr, kterou prostupuje hořká ironie podtržená efektní hrou s příslovími v refrénech. Z větší části se ale kapela pokládá do pomalejších temp a nebojí se písně patřičně roztáhnout, aniž by jedinkrát sklouzla do znavené unylosti. Melancholie spojená s jesenickým regionem je stále poznávacím znamením rukopisu Priessnitz, dávno už ji ale necharakterizují mlžná údolí a vlkodlaci, ale daleko civilnější a tím působivější obrázky a příběhy.

V mnoha písních se zrcadlí motivy nostalgických ohlédnutí, hořkého i shovívavého bilancování, šrámy způsobené krizí středního věku, těžce vykoupená životní zkušenost. Steskem po neposkvrněných očekáváních mládí je prodchnutá křehká skladba Tam na poli, i když tady mě ve Švejdíkově zpěvu trochu ruší protahované krátké slabiky (formálně to v jeho textech vždycky trochu skřípalo). Jeho procítěná poloha je také skoro na hraně, ale právě tím příjemně dráždí. V titulním songu se proti sobě staví neodvratné vnitřní proměny a palčivá trvalost vzpomínek, zatímco Žena, pro kapelu asi nejméně typická, až countryově skočná a skvěle vygradovaná píseň je v působivé zkratce vyvedenou bilancí prvních sexuálních zkušeností. Nenápadné poklady se skrývají v závěru alba v podobě sugestivně nedořečených minipříběhů Ponedělí nebo Blikající dům, z nichž zejména ten první může připomenout zoufalecké, o střípky naděje zápasící filmové hrdiny Bohdana Slámy.

Album Beztíže je bez přehánění nejvyzrálejší nahrávkou Priessnitz. Přes zmíněné výhrady ke Švejdíkovu frázování to vztahuji i na jeho zpěv, který za ta léta výrazně zcivilněl a vyspěl. Zřejmě tu zafungovala zkušenost z jeho dalších, folkověji laděných a tudíž výrazově obnaženějších projektů. Skupina se díky tomu posunula nejen po kompoziční a aranžérské stránce, ale i co do intenzity vyjadřovaných emocí. Ve svých písních chodila vždy s kůží na trh, ale Beztíže zanechává snad ještě hlubší stopu. Priessnitz odcházejí od poctivě završeného díla se vztyčenou hlavou.

tracklist:

1. Na kraji města
2. Kdosi mi říkal
3. Tam na poli
4. Mrzáci
5. Beztíže
6. Žena
7. Daleko
8. Kdo seje vítr
9. Ponedělí
10. Až se probudíš
11. Blikající dům