Psí vojáci - U sousedů vyje pes (2001)

6/10

Hlavní je, že to přežil. Vsadím se, že kdyby dneska žil a tvořil Cobain nebo Morrison, kdekdo by jim předhazoval, že "už to není ono" jako v dobách, kdy byli sebedestruktivními a tudíž obdivovanými modlami. Filip Topol byl v půlce 90.let taky na nejlepší cestě stát se dalším rockovým mučedníkem. Z hrobnické lopaty ale utekl a protože se na něm hluboko podepsala, jeho tvorba od té doby logicky vypadá trochu jinak.

Přiznám se rovnou, že ani mě nebaví a nevzrušuje tak jako ty klasické rozervané kusy. Písně na CD U sousedů vyje pes jsou mnohem soustředěnější, zadumanější, pořád plné bolesti a zoufalství, ale obrácených teď směrem dovnitř. Konec pokácených židliček, zkrvavených kloubů, zničujícího nasazení a "sprostýho pití". Neteskním po nich a opakuji: i když už je tahle Topolova autoterapie pro mě docela nudná, má na ní plné právo.

Jen jednou se trochu utrhne ze řetězu (píseň Ty taky), většinou se ale kapela utápí v táhlém lyrickém smutnění, z něhož zmizela punková sršatost a na vážnou hudbu je to zase příliš jednoduché. Texty se probírají stále stejnými hlubinami, kanály a beznadějí, jen jsou o poznání introvertnější. Cesta Filipa Topola a Psích vojáků mě stále víc míjí, to ale nijak nesnižuje její smysluplnost.