R.E.M. - Collapse into Now (2011)

8/10

Příběh R.E.M. má svůj šťastný konec. Po unavených a bezradných deskách Reveal a Around the Sun už athenskou legendu kdekdo odepisoval a vyhlížel její rozchod, ten však naštěstí přišel až poté, co Stipe a spol. zmobilizovali svoje rezervy a ještě naposledy ukázali, co v nich je. Accelerator přinesl hlučné a rychlé písně, které záměrně kontrastovaly s unylým materiálem let předešlých, a R.E.M. znovu po letech zněli jako rocková kapela, i když úroveň songwritingu na jejich klasická čísla nedosáhla.

Znovunalezený esprit jim ale vydržel i na Collapse into Now, kde navíc znějí víc uvolněně. Nenechali se tentokrát svazovat urputnou snahou být co nejtvrdší a najednou jim z toho lezou svěží písničky, ze kterých se zase jednou není těžké radovat. Místo úzkostlivého pozorování chatrného plamínku, který se ne a ne rozhořet, jako na Reveal a Around the Sun, se můžeme zase bezstarostně ohřát. Není to oslepující vatra, solidní, přátelský ohýnek ale určitě.

R.E.M. dávali album dohromady s vědomím, že bude zřejmě jejich poslední. Proto se chtěli vytáhnout a možná proto také hodně pokukovali po časech své největší slávy. Úvodní dvojice Discoverer a All the Best svojí razancí navazuje na Accelerator, ale ve světle zbytku desky mě jejich nabuzený kytarový hukot přenáší spíš do období Monster. Dál je to totiž ještě větší retro. Kytary přestávají řezat a spíše zvoní, Peter Buck oprašuje mandolínu, své si řeknou dechy, akordeon (Oh My Heart) a klavír, a výsledný zvuk jasně odkazuje k vrcholným opusům Out of Time a Automatic for the People. Elektronika dostala až na nepodstatné drobnosti červenou, písničky jsou opět akusticky vřelé a je to znát i na Stipeově zpěvu, jehož smutnění tentokrát neuspává, ale dojímá tak, jak jsme bývali zvyklí.

Další rychlé songy se vracejí v polovině alba a jejich DNA sahá tentokrát až někam k Documentu aniž by šlo o rutinní vykrádačku. Mine Smell Like Honey, Alligator_Aviator_Autopilot_Antimatter (s hostující Peaches) nebo That Someone Is You jsou hitovky se vším všudy a příznivý dojem ještě vylepšují. Závěr se zase více noří do tesknoty, ale plamen stále hoří. Kytarovými vazbami sálající Blue s mluvenými vstupy Patti Smith je podobně intenzivní jako svého času Let Me In.

Přes množství odkazů na starší repertoár nahrávka nepůsobí recyklovaně. Soundem jakoby se vracela do různých období berryovské éry, nevymýšlí nic nového, spíš shrnuje osvědčené postupy, ale neobkresluje je s otrockou lhostejností, je vitální a má srdce. Sbohem jedné z nejbáječnějších kapel, jaké zrodila 80. léta, není díky tomuto albu tak hořké, jak mohlo být, kdyby to zařízla o pár let dřív.

tracklist:

1. Discoverer
2. All the Best
3. Überlin
4. Oh My Heart
5. It Happened Today
6. Every Day Is Yours to Win
7. Mine Smell Like Honey
8. Walk It Back
9. Alligator_Aviator_Autopilot_Antimatter
10. That Someone Is You
11. Me, Marlon Brando, Marlon Brando and I
12. Blue