Radiohead - The Bends (1995)
10/10
Syndrom druhého, třetího a bůhvíkolikátého alba je pověra. Jako by pak všechna ostatní byla méně důležitá. S každou nahrávkou čelí umělec výzvě, s každou riskuje (nebo riskuje tím, že neriskuje). V případě Radiohead jsou všechny praporky označující na jejich vývojové ose studiovou desku červené, všechny jsou něčím významné, ne-li přelomové. Co podstatného se odehrálo v souvislosti s The Bends kromě toho, že kapele zajistila vstup do první rockové ligy?
V první řadě ze sebe Radiohead setřeli stigma jednohitového zázraku, které na nich ulpělo díky masivnímu úspěchu Creep. Prokázali, že dovedou složit stejně dobré, ba lepší písně, aniž by jako důkaz potřebovali prodejní čísla. To, co by na Pablo Honey vyčnívalo, je na The Bends standardem. Skladby jsou propracovanější, mají přirozenější dynamiku a vrstevnatější aranžmá. V nich dostávají větší prostor klávesy nebo smyčce, ale stále jasně převažují kytary. Jejich party ovšem samy o sobě stačí labužníkovu uspokojení. V třaskavých explozích nesou ještě grungeový odkaz, který silně poznamenal debut, rozmazanější pasáže už přestávají připomínat mrtvý (nebo jen hibernovaný?) shoegaze a směřují k šířeji definovatelnému psychedelickému jazyku.
Také celková nálada se mění. Emoce jdou do větších hloubek. Thom Yorke už má mnohem víc jasno ve způsobu, jak různé podoby frustrace, deziluze a utrápené mysli pojmenovat. Střet s velkým světem, který mu první úspěch přinesl, posouvá ohnisko jeho pozornosti od osobních bolístek k obecnějším úvahám, formulovaným ovšem konkrétnějšími slovy. Jinak řečeno, už ví lépe, kde ho bolí, a že v tom není sám. Tomu odpovídá zvýšený podíl subtilnějších, tesklivě melancholických písní jako High and Dry, Fake Plastic Trees, (Nice Dream) nebo Street Spirit (Fade Out). Z posledně jmenované se také stal největší hit (ačkoli vyšla na singlu jako poslední) a tvoří jakousi bránu k dalšímu albu.V těchto skladbách se k ústřední akustice skvěle hodí klávesová a smyčcová změkčovadla, naproti tomu neurvalé kytarové stěny mají místo ve vypjatě hlučných kusech jako Bones, Just nebo Black Star, které nicméně ve svém jádru ukrývají stejně palčivou trýzeň. Obě polohy jsou na albu pečlivě vyvážené a nenásilně se mísí i na ploše jedné skladby, jako třeba v případě My Iron Lung.
V době, kdy album The Bends vychází, se v Anglii zbrojí k Velké britpopové bitvě mezi Blur a Oasis, ale jeho strhující emocionální náboj, opravdovost a hudební originalita žádné mediální inscenace nepotřebuje. Vlastně měli možná Radiohead štěstí, že do toho legračního humbuku nebyli zataženi, ačkoliv je termín britpop dostatečně nafukovací, aby se do něho tenkrát vešli. Znáte to, když se dva perou... Radiohead se v dalších letech mohli smát ještě mnohokrát, tedy alespoň co se uměleckých úspěchů týče. V hudbě samotné je podstatně víc slz, než smíchu, ale tyhle slzy dokážou léčit. Tehdy jako dnes.
tracklist:
1. Planet Telex
2. The Bends
3. High and Dry
4. Fake Plastic Trees
5. Bones
6. (Nice Dream)
7. Just
8. My Iron Lung
9. Bullet Proof..I Wish I Was
10. Black Star
11. Sulk
12. Street Spirit (Fade Out)