Radůza - ...při mně stůj (2003)

10/10

Někdy sebevětší chvála vytrvale míjí terč, to když se nějaká deska přesune z oblíbených mezi srdeční záležitosti a žádné žonglování se slovy pak pocit z ní nedokáže vystihnout. Album ...při mě stůj si ve své fonotéce hýčkám od jeho vydání dodnes a ono si hýčká mě. Svojí něhou, melancholií, trýznivostí, vzdorem, ale především absolutní opravdovostí. Taková koncentrace silných písní (skladatelským uměním i prožitkem) se slyší málokdy.

Po ještě trochu nevyrovnané desce Andělové z nebe vsadila Radůza na její harmonikářskou polohu a i když je doprovod jiných nástrojů minimální, díky úžasným textům a důsledné práci s výrazovými odstíny ve zpěvu se úspěšně vyhnula jednotvárnosti. Kytarové písničky jsou tentokrát jen čtyři, ale ani ty už nepůsobí dojmem chudších příbuzných, svým akordeonovým sestrám se přinejmenším vyrovnají a celek je z jednoho kusu, dotažený a nabitý nezapomenutelnými momenty.

Formálně čerpá Radůza z nálad francouzského šansonu, staropražských písniček, inspiruje se lidovou melodikou nebo východoslovanským patosem, ale citový vklad je jen a jen její vlastní a to olbřímí. Tahle hudba dokáže pomáhat v nouzi, v pravou chvíli pohladit i vyburcovat. Jmenovat nejlepší písně se mi nechce, na seznamu by byl skoro celý tracklist. Naše písničkářská scéna (a tedy i Radůza) má v tomhle albu na dlouhá léta těžko překonatelný opus magnum.

tracklist:

1. Jedem
2. Žlutý gladioly
3. Oh, madame
4. Mikuláš
5. Studený nohy
6. Půjdu, kam chci
7. Větře můj
8. Krahujci
9. Na koníčka vyskočím
10. Orel
11. Bremen
12. Tam, pod Ještědem
13. Až kočka zapřede
14. Polož mě
15. Zvony
16. Ať není mi líto