Rancid - Let the Dominoes Fall (2009)

8/10

Tak, jak se prodlužují pauzy mezi deskami Rancid (v tomto případě už šest let od minulého zářezu), zmenšuje se i možnost, že tahle kapela ještě něčím překvapí. Po ortodoxně syrovém eponymním albu z roku 2000 se na Indestructible vrátila k pestřejšímu švédskému stolu ve stylu clashovského žánrového menu a vypadá to, že u toho už zůstane. Ale dokud budou Rancid psát tak skvělé písně, jaké nám servírují na desce Let the Dominoes Fall, jsou podobné stesky irelevantní. Tim Armstrong a Lars Frederiksen totiž pro mě zůstávají punkovými songwritery číslo jedna. V jejich případě je písnička nadřazená žánru, přestože ten je u nich jasně daný.

Už potřetí usedl na producentskou sesli Brett Gurewitz, sound kapely tentokrát lehce přičísnul (kytarová kila jsou kompaktnější, ne tak sršatá jako dřív), ale její dravost, skladatelský talent a aranžérskou šikovnost to nijak nepřidusilo. Opět se tu střídají Jamajkou inspirované kousky (Up to No Good, na níž se Gurewitz autorsky podílel, I Ain't Worried, Liberty and Freedom, That's Just the Way It Is Now), krátké a nesmiřitelné knockouty (This Place, Damnation, The Bravest Kids, You Want It, You Got It), folkové výdechy (Civilian Ways, The Highway) i jednoznačné hitovky (Last One to Die, New Orleans) a většina z nich nepostrádá šikovné melodické, harmonické nebo instrumentální háčky, jimiž se vám zachytí v hlavě. Samozřejmě nic složitého, všechno jsou to prověřené rock'n'rollové idiomy, ale Rancid s nimi zacházejí neuvěřitelně vynalézavě.

Hlavní perličkou alba je asi účast rhythm'n'bluesového průkopníka Bookera T. Jonese (jeho kapelu Booker T. & the M.G.'s prolavila zejména instrumentálka Green Onions ze začátku 60. let), který do písně Up to No Good v rytmu ska dodal krátké, ale efektní klávesové sólíčko. Ve stejné skladbě se objevují dokonce smyčce, v Civilian Ways (to je ovšem jedna z těch tuctovějších - ale nevyhněte se jim, když na každé album naházíte dvacet kusů) zaslechneme mandolínu Ryana Foltze z Dropkick Murphys. Jinak ale z 95% všechno leží na kytarách Armstronga a Frederiksena, base Matta Freemana (moc šikovný chlapík) a bicích nováčka Brendana Steineckerta, který nahradil zakládajícího člena Bretta Reeda. A i když na nás tihle čtyři valí pořád stejné triky, dělají z nich show, při níž se vaří krev i plesá srdce milovníka dobře napsaných songů.

tracklist:

1. East Bay Night
2. This Place
3. Up to No Good
4. Last One to Die
5. Disconnected
6. I Ain't Worried
7. Damnation
8. New Orleans
9. Civilian Ways
10. The Bravest Kids
11. Skull City
12. LA River
13. Lulu
14. Dominoes Fall
15. Liberty and Freedom
16. You Want It, You Got It
17. Locomotive
18. That's Just the Way It Is Now
19. The Highway