Respect Festival 2012 - ostrov Štvanice 16. - 17. 6. 2012

Posunutí festivalových dnů na sobotu a neděli už podruhé umožnilo představit místo tradičních osmi hned deset kapel a jako vždy se jednalo buď o špičkové nebo alespoň zajímavé záležitosti z různých koutů světa, s jakými se u nás nesetkáváme každý den a už vůbec ne v takové koncentraci a v takhle příjemném prostředí na hony vzdáleném běžnému davovému chaosu na festivalech. Počasí bylo letos víc než vstřícné, i když hlavně v sobotním vedru by nějaká ta kapka shůry rozhodně neurazila a jen pomalu se rozrůstající zastíněné plochy byly neustále obsazené. Hudební nabídka byla opět chvályhodně různorodá a i na tak malé ploše stvrzovala, že řečiště world music má břehy tak daleko od sebe, že se stává nedohledným oceánem, rájem pro všechny, kdo v muzice neustále pátrají po něčem neslyšeném i neviděném.

Sobota 16.6.

Většinou bývá na rozjezd zařazován nějaký zástupce domácí scény, letos se ale začalo hned na špičkové úrovni. Holandský kvartet Arifa, jehož členové mají ovšem kořeny v Iráku, Turecku a Rumunsku, nabídnul orientální rytmy a tónové řady strukturované po jazzovém způsobu. Hráči na qanun, původně íránský předchůdce cimbálu, loutnu oud, saxofony a perkuse předvedli perfektní souhru a dějově členité skladby od tichých improvizací po bouřlivé erupce. Výborný začátek.

Přestože druhá účinkující kapela nebyla zdaleka tak muzikantsky precizní, budila přinejmenším stejné sympatie. Skupinu Karandila Junior totiž sestavil bulharský trumpetista Angel Tichaliev ze sotva zletilých kluků z romského ghetta ve Slivenu s cílem nabídnout jim prostřednictvím hudby trochu světlejší životní perspektivy. Ne každý uměle sestavený "boyband" tedy musí být hudebním peklem. Mlaďasům to i díky chytře vymyšleným aranžmá šlapalo parádně, balkánská dechovka má v nich určitě nadějné pokračovatele. Přesto jejich vystoupení působilo ještě trochu toporně. Kapelník Tichaliev vypadal chvílemi jako třídní učitel, jak tak postával stranou a každou chvíli na své svěřence cosi rázně pokřikoval a gestikuloval, čímž dostával koncert tak trochu nádech školní besídky. Ale co my víme, bez přísnosti by takový projekt zřejmě ze země nevydupal.

Soubor Terah Taali z indického Rajasthanu byl výrazně vizuálním zážitkem, i když si návštěvníci na avizované taneční kreace museli chvíli počkat. Všechno probíhalo vsedě na koberci a se zapálenými svíčkami. Tři bíle oblečení hudebníci kontrastovali s trojicí tanečnic v pestrých šatech a ověšených zvonky a ozdobami, které v první části nehnutě seděly a jen občas doprovodily vysoko posazenými hlasy monotónní hudbu a zpěv instrumentalistů. Pak se ale jejich ruce daly do pohybu. V elegantní souhře vířily ve vzduchu na provázcích připevněnými miniaturními činely, případně je rozeznívaly o další činely připevněné na nohou a ovládly s nimi rytmickou stavbu sladby (ano, celé vystoupení bylo jediným nepřerušeným hudebním tokem). V závěru si ještě mezi zuby vložily krátké meče a na hlavu nasadily nádobky do té doby sloužící jako svícny. Na můj vkus možná trochu moc obřadní, ale rozhodně nevšední zážitek.

Pro mnohé největší hvězdou festivalu byl nepochybně Mulatu Astatke, etiopská legenda a v 60.-70. letech jeden ze zakladatelů dnes tak populárního ethiojazzu. Početná doprovodná kapela (největší ovace si strhujícími free pasážemi vysloužil trumpetista) předvedla prvotřídní jazzové vystoupení, v němž se etiopská hudební východiska ozývala jen decentně v některých rytmických figurách nebo s charakteristickými vstupy saxofonu. Kapelník sám se pohyboval mezi klávesami, perkusemi a především vibrafonem, působil uvolněně a přitom z něj vyzařovala přirozená autorita mistra. Přes veškerou muzikantskou dokonalost ale musím přiznat, že Astatkeho krajan, saxofonista Getatchew Mekurya mě v loňském roce spolu s alternativními punkery The Ex rozžhavili podstatně víc.

A jak je na Respektu dobrým zvykem, závěr dne se nesl v duchu všeobecného rytmického zdivočení. Po pódiu poletující, zpívající a rapující frontman, za ním sedící perkusisté (jeden z nich bušil do obyčejné dřevěné stoličky), hráč na ty nejlacinější příruční klávesy, které vydávají podivně bzučivé zvuky a navrch vyzývavě laškující tanečnice. To jsou Jagwa Music, kteří k nám z Tanzanie dovezli ukázku tamní syrové, DIY stylem vznikající verze afrického hip hopu. V jejich případě šlo o čistý tok energie, nikoliv o muzikantské finesy. Jejich hudbou promlouvá hlas spodiny a ne vytříbenost konzervatoristů, v tom byli Jagwa Music přímým protikladem k předchozímu vystoupení. Další pro našince ojedinělá zkušenost, ne každého ale mohla ta na dřeň oholená jednotvárnost zcela uspokojit.

Neděle 17.6.

Ani nedělní program nestartoval žádným nedovařeným předskokanem. Domácí zástupci Romano Trajo patří k nejnovějším objevů naší romské scény a uvedli se neokázalým a přitom hráčsky jistým a dravým výkonem. Dokázali část publika hned na úvod roztančit, což u prvních účinkujících nebývá na Štvanici často k vidění.

Maximálně komorní rozměr měl koncert bosenského dua Nataša Mirković (zpěv) a Nenad Vasilić (kontrabas), takto projektu s názvem Soul Motion. Sympatická dvojice sebou přivezla program, jehož kostru tvoří letité písně jugoslávské rockové legendy, skupiny Bijelo Dugme, v jejíž řadách začínal v 70. a 80. letech Goran Bregović. Jeho skladby ale v tomto podání dostaly jazzově synkopující podobu, v níž byl pro oba protagonisty dostatek prostoru pro subtilní muzikantský prožitek a souhru. Příjemně chilloutový dýchánek.

A přišel čas na trochu blues. Ne ovšem toho afrického, potažmo pouštního, jak by se dalo na festivalu etnické hudby očekávat, ale pořádně hlasitého amerického boogie ve stylu Johna Lee Hookera. Že ale kamerunský rodák Roland Tchakounté patří na Štvanici stejně jako na bluesový festival, stvrzovaly nepřeslechnutelné africké příměsi v některých písních a také zpěv v jeho rodném jazyce. Bezvadně šlapající kapela strhla přítomné k nadšeným reakcím zcela zaslouženě, usměvavý zpěvák vyzařoval charisma pravého bluesmana. Jedním z hrdinů dne byl ovšem i jeho sólový kytarista Mick Ravassat, jehož brilantní, živelná i nápaditá sóla vyvolávala bouřlivý aplaus a tak tak, že nazastínila samotného kapelníka.

Flamenco má u nás v oblibě kdekdo. Ale s jeho nejsyrovější podobou zvanou cante jondo zase tak často do styku nepřijdeme. Jeden z největších mistrů oboru zvaný Duquende u nás před lety koncertoval s kytaristou Paco de Luciou, nyní se představil s vlastním souborem tvořeným kromě jeho hlasu a dlaní ještě stejně věhlasným kytaristou Chicuelem a perkusistou. A byl to skutečný zážitek. Nemilosrdně obnažené emoce, vášně dovedené až na práh bolesti, temperament strhávající všechno kolem do svého víru. Zhypnotizované publikum si bezděčně podupávalo do složitých rytmických figur a bez dechu sledovalo Duquendeho srdcervoucí nářky. Taková hudba v člověku rezonuje ještě dlouho po posledním úderu do kytary.

A do finále jak jinak než s afrolatinskými rytmy v podání pamětnického projektu Conjunto Angola 70. V souvislosti s touhle kapelou se často připomíná případ Buena Vista Social Clubu, a to kvůli způsobu vzniku, protože i v tomto případě se dali dohromady dříve samostatně působící veteráni angolského hudebního dávnověku. Hudbou, kterou provozují mají ale blíž třeba k senegalským Orchestra Baobab, jen jsou možná o něco říznější. Trojice kytar, baskytarista s mccartneyovským nástrojem, perkuse a jedna noha nezůstala v klidu. Ideální závěr.

Respect Festival je pro většinu těch, kdo se o world music programově nezajímají, neznámým pojmem, pro mě už léta ohniskem festivalové sezóny. A i když letos přes všechny úžasné hudební laskominy chybělo vystoupení, které by mě nekompromisně a neodvolatelně srazilo do kolen (to už je asi daň lehké zmlsanosti), pořád tu je minimálně pětadevadesátiprocentní spokojenost a to taky není málo. Už teď se nemůžu dočkat jakou interesantní všehochuť nám napřesrok neúnavný tým Borka Holečka zase připraví. Soukromých tipů bych měl víc než dost.