Respect Festival 2013 - Park Ladronka 15. - 16. 6. 2013

Festival Respect je už řadu let nejen pro příznivce world music oázou s nevysychajícím pramenem nevšedních hudebních zážitků. Rok co rok na něj odvážní mužové a ženy z agentury Rachot v čele s Borkem Holečkem zvou soubory ze všech koutů světa, jejichž jediným společným jmenovatelem je opravdovost a zanícení. I letos byla sestava účinkujících excelentní, v některých bodech se ale tento ročník od předešlých lišil. Nejmarkantnější a zároveň jedinou nedobrovolnou změnou bylo přesunutí místa konání v důsledku povodní z dlouholetého útočiště na Štvanici do podstatně výše položeného parku Ladronka. Poklona pořadatelům patří nejen za rychlost, s jakou zajistili náhradní prostory, ale i za jejich výběr. Procházku či posezení u vody museli sice návštěvníci tentokrát oželet, ale jinak areálu nic nechybělo, co se týče kapacity Štvanici dokonce předčil. A to přišlo vhod, protože další změnou festivalu bylo rozšíření "přidružených" akcí a programů. Na tradiční dětský koutek, žonglérské a bublinářské produkce tak bylo podstatně víc místa, stejně jako na výtvarné či zvukové instalace, kterými zadní partie areálu vyzdobili letos hned tři umělci: Tereza Erbenová, Krištof Kintera a Michael Delia.

Sobota 15.6.

I samotný hudební program prvního festivalového dne vybočoval z dosavadních zvyklostí, a to hned v počtu účinkujících, kterých se na pódiu vystřídalo sedm namísto tradičních pěti. Bylo to způsobenou tím, že jejich výběr inklinoval k akustičtějším, komornějším nebo rovnou jednočlenným záležitostem, čímž se čas nutný k přestavbám pódia razantně zkracoval a kapely se na něm střídaly s nečekanou rychlostí.

O milý, nevtíravý úvod se postaralo "domácí" trio MLM tvořené ovšem muzikanty z Turecka, Velké Británie a USA. Martin Alaçam na kytaru, Lucy Fillery-Murphy na violoncello a výše zmíněný Michael Delia na mbiru bývají často vidět jako support na koncertech pořádaných Rachotem a jejich repetitivní snění příjemně otevřelo letošní Respect. Tiché uvítání.

Podle předběžných referencí byl íránský perkusista Mohammad Reza Mortazavi divokou kartou letošního programu a sázka na ni se stoprocentně vyplatila. To, co jeho dlaně, prsty a nehty dokázaly vyloudit na třech druzích orientálních bubínků, se vymykalo střízlivému uvažování a když člověk zavřel oči, bylo snadné si představit, že po blánách víří a tančí ne jeden, ale minimálně dva páry rukou. A nebyla to pustá exhibice, Mortazavi s pekelným soustředěním vytvářel nesmírně barevné, vrstevnaté a dynamicky bohaté kompozice, tu hypnoticky naléhavé, tu vášnivě vybuchující a hned zase jemně zurčivé. Odzbrojující setkání s oduševnělou virtuozitou.

S hudbou černošských bratrstev Gnawa ze severozápadní Afriky se už návštěvníci Respectu měli možnost v minulosti seznámit, Hasna el Becharia, zpěvačka a hráčka na loutnu guimbri, je ale unikát. A to z prostého důvodu: je první ženou, která si v této tradičně mužské hudební ohrádce vydupala své místo a je na to patřičně hrdá. Za doprovodu zpěvačky, bubeníka a perkusisty, který neopomenul zapojit do hry i typické gnawské kastaněty karkabus, uhranula Hasna el Becharia rozrůstající se publikum hlubokými transovními tóny guimbri, stejně přesvědčivá ale byla i s kytarou v ruce. Klidná síla.

Flamenco v podání fenomenálního zpěváka Duquendeho patřilo v loňském roce k vrcholům festivalu. Vystoupení souboru Salao & Jaco Abel Flamenco Eléctrico slibovalo podobně hlubinný zážitek, ale musím přiznat, že moje očekávání tak úplně splněna nebyla. Projekt je jedinečný tím, že Jaco Abel používá elektrickou kytaru, což je v daném žánru donedávna nepředstavitelná věc. Určitě je mistrem svého nástroje, stejně jako výtečný zpěvák Salao, akustický kytarista Oliver Haldón i perkusista Paco de Mode střídající stylový cajón s bicí soupravou. Nedá se ani říct, že by elektrifikace a celkové přitvrzení hudbě nějak uškodily, ale mám pocit, že jí ani nic podstatného nepřidávají. Modernizaci tradičních stylů se většinou nijak nebráním, v tomto případě mi ale přišla trochu zbytečná. Vystoupení nepostrádalo parádní momenty, ale celkově zase tolik neoslnilo. Španělský žár v očekávatelném provedení.

Se svou kapelou The Ex a etiopským veteránem Getachewem Mekuriou nabídl Arnold de Boer před dvěma lety na Respectu strhující hlučnou show, na jakou se nezapomíná. Letos brázdí pódia společně s ghanským samorostem Kingem Ayisobou a právě těmto dvěma patřil závěr prvního festivalového dne. Show to byla i tentokrát, v případě de Boerova vystoupení ovšem s přívlastkem one-man. Pod hlavičkou projektu Zea si holandský muzikant vystačil s kytarou a skromnou elektronickou výbavou spíš archaičtějšího ražení, a do všech těch přírodních, pozitivních vibrací, jimiž hýřily kapely před ním, vnesl i trochu evropské neurotičnosti. Trochu post-punku, trochu beatů, trochu noisu, trochu popu, především ale haldy energie, hravosti a nepodbízivé chytlavosti měly ovšem ve výsledku na diváky stejně pozitivní vliv a strhávaly je k zaslouženě nadšeným reakcím. A bylo v tu chvíli úplně jedno, že etnického bylo v Holanďanově setu pramálo. Po Petru Niklovi už to bylo toho dne podruhé, co festival přesáhl své, už tak značně široké, hudební hranice. Výtečná alternativně rocková diverze.

Uprostřed svého vystoupení zařadil Arnold de Boer velmi svéráznou předělávku Leadbellyho klasiky Bourgeois Blues, které na nezvyklosti ještě přidalo přizvání Kinga Ayisoby na pódium. Skvěle to zafungovalo jako návnada na věci příští, kdy ghanský divous nastoupil se svou vlastní, uhrančivě syrovou muzikou. Nástrojové obsazení bylo vpravdě skromné, vedle Kingovy dvoustrunné kytary kologo vlastně už jen vysušená tykev a jakýsi ryčný nemelodický roh. Tři doprovodní muzikanti přispívali vokály a především křepčili, co jim síly stačily. King Ayisoba upoutal už svým zjevem (tradiční plandavý oděv, do všech stran nakroucené dredy, zoufalý početní stav zubů), ale bodoval hlavně obdivuhodně průrazným hlasem, v němž střídal dva odlišné rejstříky a ve snášejícím se soumraku zněl obzvlášť pronikavě. Jeho produkce měla výrazně rituální nádech a z minima těžila maximum. Elektroniku, s níž si jinak důvěrně tyká, nechal King Ayisoba doma. Pouze při jedné skladbě na oplátku zahostoval Arnold de Boer s kytarou, jinak se do publika valil ten nejdřevnější akustický nářez jaký si lze představit. Pralesní mše.

Neděle 16. 6.

Jako obvykle se divácká účast druhého dne ještě o něco zvedla, však také soupis účinkujících sliboval ještě atraktivnější podívanou. Technické pauzy se natáhly na obvyklou délku, protože vystupující kapely už byly početnější a tudíž i zvukařsky náročnější.

Už rozjezd byl temperamentnější než předchozího dne. V Čechách zdomácnělý Kolumbijec Ivan Gutiérrez už dávno se svou skupinou Madera překročil stín své spolupráce se Zuzanou Navarovou a nabídl plnokrevnou a pestrou přehlídku latinskoamerických stylů a nálad. Nic, co by šokovalo, ale emocionální vklad a muzikantská preciznost na nejvyšší úrovni.

Pětice mladíků Söndörgö je sice z Maďarska, ale ve své tvorbě těží především z kořenů svých srbských předků, kteří se kdysi v Maďarsku usadili. Jejich erbovními nástroji jsou kytaře či mandolíně podobné strunné tambury a poznávacím znamením strhující nasazení, široké "panbalkánské" stylové rozpětí a fascinující hráčské schopnosti. A také sympatická vstřícnost, protože spokojený úsměv na tvářích muzikantů dokáže pingpongový míček energie cyklicky pendlující mezi diváky a pódiem také pořádně popohnat. Označení "balkánský bluegrass" se ukázalo jako překvapivě přiléhavé hlavně v první části koncertu, kdy Söndörgö proháněli své tambury ve fantastických tempech aniž by sklouzli k laciným exhibicím. Postupně jejich set získával na dynamické rozmanitosti, přibývalo orientálních inspirací, ke slovu se dostal saxofon, bubínek, akordeon, flétna i jakási drobná odrůda dud. V případě Söndörgö superlativy rychle docházely, nezbývalo, než blaženě poslouchat a tančit. Ultimátní akustický nářez.

"Papírově" největší hvězdou festivalu byl bezesporu Mory Kanté, legenda západoafrické hudební scény, průkopník world music ve smyslu propojování tradic s euroamerickou populární hudbou. Ne vždycky se ale pochopitelně teorie kryje s realitou a předpokládaný headliner může snadno zůstat ve stínu mladých a relativně neznámých dravců. Nic takového se ale guinejskému veteránovi nepřihodilo a jeho vystoupení se stalo skutečným vyvrcholením dvoudenního hudebního svátku. Mory Kanté ovládal svůj početný ansámbl tak trochu ve stylu Milese Davise, čili jeho zpěv a hra na koru i kytaru byly součástí mnohotvárného, rytmicky podmanivého celku, ale přesto zůstával středobodem všeho dění na pódiu. Afropopová show svištěla jako namydlená, dechy šťavnatě zařezávaly, balafonista sypal z rukávu excelentní sóla, dvě vokalistky spolehlivě podepíraly kapelníkovy linky. Kanté v bílém rozdával úsměvy, zpíval vestoje i vsedě u kory a měl všechno pevně v rukou. Směs afrických a latinských rytmů postupně gradovala a nemohla končit jinak, než Kantého největším hitem Yéké Yéké, který koncem 80. let provětrával rádiové vlny i diskotéky po celém světě. Afropopové nebe.

Šestnáctý Respect skončil a zanechal jako vždy dojmy oscilující mezi spokojeností a bezmezným nadšením. Čich na utajené hudební poklady z celého světa jeho organizátorům stále slouží a rezervoár, z něhož mohou čerpat, zůstává bezedný. Na světě ja pořád spousta fascinující muziky, s jakou se v našich krajích v takové koncentraci jinde nesetkáte. Můžeme si být už dnes jistí, že i napřesrok bude předkládané menu stejně interesantní a nezáleží příliš na tom, jestli si na něm pochutnáme zpátky na Štvanici nebo opět na Ladronce.