Respect Festival 2014 - Park Ladronka 14. - 15. 6. 2014

V loňském roce byl areál parku Ladronka nouzovým řešením, letos už do něho pořadatelé umístili náš nejlahůdkovější festival world music zcela záměrně. Jsa člověk se sklonem k nostalgii, stále trochu teskním po štvanickém ostrově s relaxačními účinky vltavských vod a snadnější dostupností z centra, ale novému útočišti Respectu jinak nic nechybí a skvělá muzika pocházející ze všech světových stran se po něm rozléhá stejně opojně. Na sedmnáctém ročníku jsme kromě tradičních uměleckých objektů a instalací v přírodě mohli vidět hudebníky z Etiopie, Finska, Thajska, Velké Británie, Indie, Kapverdských ostrovů, USA, Maroka i Nigeru a jako obvykle právě různost přinášela ten intenzivní pocit pospolitosti.

Sobota 14.6.

Pro sedící a postupně se vylaďující časné návštěvníky, kteří nehodlali přijít ani o minutu hudby, začali s mírným zpožděním hrát francouzsko-česko-slovenští Les Gars D'en Bas se sympatickou směsí francouzské ležérnosti, balkánského zápalu a hráčského mistrovství a i jejich nuceně kratší set stačil na vyvolání dobře známé pohodové atmosféry. Blahoslavení pořadatelé z Rachotu mají ve zvyku každý rok připravit něco neobvyklého a tentokrát vsadili na cirkus. Ti, kteří se při tom slově začnou pohrdlivě ošívat, mohli zůstat v klidu, protože etiopský soubor Debre Berhan má k našemu pojetí cirkusu naštěstí hodně daleko. Představil se ve dvou fázích. V té první se ze zákulisí mezi návštěvníky vyhrnul neokázalý ale zábavný průvod slona, zebry a žáby vedený chlapcem na chůdách s etiopskou vlajkou. "Zvěř" byla ovšem extrémně krotká, protože šlo o členy cirkusu v kostýmech, kteří tak vlastně vyplnili pauzu před dalším účinkujícím.

Tím byl finský vypravěč hrůzostrašných příběhů a hráč na starobylé jouhikko Pekko Käppi. S tváří téměř nepřetržitě schovanou za oponou metalových pačesů a se dvěma hráči na speciálně upravené kytarové aparáty udivoval jednak svým exotickým nástrojem, křížencem mezi houslemi a lyrou, jednak temnými, expresivními skladbami, kterým by možná víc slušela pozdnější hodina, ne-li přímo klubové prostředí.

Pak nastala opět chvíle pro Etiopii, která má v posledních letech na Respectu pravidelné zastoupení. Na pódiu se střídali jednotliví členové cirkusu Debre Berhan - artisté na žebřících, dětští akrobaté, žongléři a tanečníci - a svými výkony i odzbrojující bezprostředností si publikum zcela získali. Doprovázeli je pouze perkusista a hráč na jednostrunnou loutnu mesenqo, kteří - jak se vzápětí ukázalo - tvořili instrumentální jádro následujícíhou souboru Fendika z Addis Abeby. Artisty vystřídala zpěvačka a tanečníci v čele s vedoucím souboru Melaku Belayem a vstřícnou atmosféru ještě vygradovali k jednomu z vrcholů festivalu. Když jsem si v polovině jejich setu uvědomil s jak skrovnou nástrojovou výbavou mě Fendika dokázala roztančit, nadšení se ještě znásobilo. S očima upnutýma k svíjejícím se tanečníkům a ušima uhranutýma ohebnými etiopskými rytmy a melodiemi splynulo uchvácené publikum naprosto spontánně s děním na pódiu a šťastně rozesmátou kapelu vyprovodilo vděčnými ovacemi. Tímto děkuji Arnoldu De Boerovi ze skupiny The Ex, že nám na Respectu po Getatchewu Mekuryovi a Kingu Ayisobovi (nehledě na loňský bonus v podobě vlastního projektu Zea) představil další strhující africký unikát.

Nevídanou specialitou - alespoň pro Středoevropana - byl i následující The Paradise Bangkok Molam International Band. Tradiční thajský styl molam sebejistě převedli do současnější podoby, v níž rákosovou harmoniku khaen a loutnu phin popohání moderní rytmika. Exotický zvuk a energický nápřah kapely přinejmenším zaujal, ke konci vystoupení už se ale do mých vjemů vkrádala monotónnost. Muzikanti z Kočinčíny prostě vnímají čas v hudbě trochu jinak a ten rozdíl mě od jejich produkce poněkud vzdálil.

Hlavní sobotní hvězdy přinesly povědomější, i když rovněž zcela jedinečnou stylovou směsku, o které se u nás téměř neví. Yiddish Twist Orchestra vylovil ze zapomnění hudbu, která v 50. letech ve Velké Británii zkřížila židovskou melodiku s karibskými rytmy a swingovou elegancí a rozpalovala tehdy imigrantské špeluňky do běla. Její označení shvitz se prý stalo inspirací pro americký twist, což zní sice trochu jako cimrmanovská mystifikace, ale rytmickou příbuznost nelze zapřít. Ansámbl začal instrumentálně a tehdy byl nejvšetečnější osobou na pódiu postpunkový veterán Ben Mandelson, u nás známý ponejvíce jako člen Les Triaboliques nebo producent Čechomoru. Ovšem ve chvíli, kdy na jeviště přicupital nebezpečně elegantní zpěvák Natty Bo z londýnských Ska Cubano v bílém fráčku a šviháckou leopardí čapkou, patřila show jemu. V jeho charismatu, tanečních kreacích a nezaměnitelném frázování docházel střet karibského a židovského živlu přirozeného završení. Přesto zbýval prostor i na sólové výstupy muzikantů, z nichž především trombónistovo nokturno s dusítkem vykolébalo publikum do extáze. Na podmanivý shvitz by se tančilo ještě dlouho, desátá hodina ale udeřila neúprosně. Sobotní finále ovšem nebývá smutné. Načerpané dojmy se ukládají s vědomím, že ty nedělní budou stejně silné.

Neděle 15.6.

Neděle, stejné místo, stejný čas, (skoro) stejní lidé, ale hudba zase jiná a neopakovatelná. Čtyřčlenná řecko-česká kapela Qaraba zahájila program tentokrát včas a připomněla, jak zní tradiční řecké rembetiko. V komorním, ale instrumentálně mistrovském a procítěném duchu pokračovalo bratrské duo houslistů z Indie Ganesh & Kumaresh s perkusistou. Kdo čekal táhlé meditace nebo extatická vytržení, mohl být překvapen proměnlivou dynamikou jejich poměrně krátkých skladeb. Vzájemné reakce a neverbální "domlouvání" trojice při improvizacích bylo radost sledovat a laťka se díky nim už zase vyšvihla pořádně vysoko.

A nešel pod ní ani další účinkující, ač by to při pohledu na nenápadného černého mladíka se španělkou osamoceného na pódiu asi málokdo řekl. Písničkář Tcheka z Kapverdských ostrovů je skutečně pravým opakem okázalosti. Jako kytarista brilantní ale neexhibující, jako zpěvák vřelý ale nepřeslazený. Skromné vystupování, nakažlivé úsměvy a především hladivé písně plné krásy i smutku Atlantiku, mu získaly zaslouženě bouřlivý ohlas publika. Ve srovnání se známější Cesárií Évorou má Tchekův projev víc pramenů v africké než portugalské tradici, i jeho zpěv je expresivnější, ale k srdci míří se stejně prostou naléhavostí. Posluchači to vycítili a ocenili.

Příjemně zrelaxovanou Ladronku ovšem další vystupující zvedli opět k tanci. Louisianský cajun a zydeco ostatně k této formě zábavy programově vybízí a Cedric Watson, ač původem Texasan, má tyhle styly v malíku jako málokdo. Sám měnil housle za akordeon a o zpěv se dělil s kytaristkou, jejíž nástroj měl spolu s valchou třetí členky kapely spíše rytmickou úlohu. To ale bohatě stačilo k vyvolání živé iluze kreolské tančírny, v níž mazlivě houpavé cajdáky střídají neposedné dupárny, pod střechou se line vůně gumba a chlad z močálů nemá v tanečním reji šanci.

A trsalo se dál. Hudba marockého bratrstva Gnawa - potomků tamních černošských otroků - se rovněž na Respectu neobjevila poprvé. Loňští návštěvníci mají jistě v živé paměti Hasnu el Bechariu, pamětníci z ní možná vyloví soubor Gnawa Halwa. Skupina Electric Jalaba ovšem přicestovala z Velké Británie a z valné části jí tvoří bílí muzikanti. O to nepřehlédnutelnější byl jejich marocký zpěvák a hráč na loutnu guimbri, který jako speciální host beze zbytku zastoupil nepřítomného frontmana Simo Lagnawiho. Kytary, bicí a elektronika se s tradiční hudbou Gnawů nenásilně propletly v soudržnou a nesmírně energicky pulzující fúzi, která Ladronku rozhýbala tak, jak jsme zvyklí u závěrečných vystoupení.

To ale teprve mělo přijít. Africké kapely zabírají pokaždé, přesto jsem měl trochu obavy, jestli nigerští Mamar Kassey předchozí elektrický nářez dokážou dorovnat, když nejdou Evropanům naproti zapojením bicí soupravy a spoléhají se na tradiční baterii bubínků. Samozřejmě to byly zbytečné strachy. Jak dokázal vloni King Ayisoba nebo letos Fendika, k rozpoutání rytmické bouře stačí pramálo, když to máte v krvi. Jméno kapely sice není zatím tak zvučné, jako u jiných afrických hvězd, které tu v minulosti vystupovaly, ale svým výkonem za nimi Mamar Kassey nijak nezaostávali. V centru dění stál robustní usměvavý zpěvák Momouni s temperamentní, v obličeji výrazně pomalovanou tanečnicí a vokalistkou hned po levém, hned po pravém boku. V pozadí elektrická kytara, baskytara a trojice perkusistů. Specialitou skupiny je netypické zapojení flétny, na níž hrál Momouni, ale ve dvou skladbách se chopil i kory, královského nástroje západní Afriky. Žár sálající z pódia sílil, rytmická džungle houstla a pozitivní vibrace stoupaly k šeřící se obloze.

Konec byl tentokrát definitivní. Hudba dozněla, ale cestou z Ladronky ještě mohutně rezonovala celým tělem. Pracovní týden měl začít za pouhé dvě hodiny, ale energie načerpaná za oba dny návštěvníkům nepochybně vystačí na mnohem déle. Tak jako každý rok.