Respect Festival 2015 - Park Ladronka 13. - 14. 6. 2015

Jak na Respectu ztratit hlavu

Oslava to byla bouřlivá. Doslova i přeneseně. S nepřízní počasí se samozřejmě letos osmnáctiletý Respect festival musel vypořádávat už několikrát, ale tentokrát to skutečně zavánělo cílenou nebeskou sabotáží. Řeč je především o sobotě, kdy vcelku neškodné přepršky dvakrát střídal vydatný déšť se sílícím větrem, zahánějící návštěvníky do stánků a pod pláštěnky a nevratně narušující časový harmonogram vystupujících. Udržet pódium, ač zastřešené, v suchu, se v jednu chvíli zdálo být nemožné, ale díky heroickému nasazení celého realizačního týmu (hluboká úklona) byl nakonec dopad na průběh festivalu minimální. Některé sety bohužel musely být výrazně zkráceny, ale už to, že mohli vystoupit všichni, je úspěch. Neděle už byla slunná a idylická a ani hrozivě se blížící bouřkový val v samotném závěru (nakonec to Prahu jen lízlo) už nemohl nic pokazit.

Návraty i objevy

Tolik tedy k meteorologickému pozadí, které ani tentokrát nemohlo zastínit samotné hudební zážitky. A že se Borek Holeček s agenturou Rachot letos opravdu vytáhli a připravili line up, na jaký se bude ještě dlouho vzpomínat. Respect nikdy nebyl jen o hvězdných jménech. Na každém ročníku se vždy jedno, dvě objevila, ale nabídka těch málo známých, nových nebo dosud utajených se pokaždé ukázala být minimálně stejně atraktivní i nadšeně přijímaná. Letos se pořadatelé k věci postavili trochu jinak. Plnoletost festivalu vzali jako příležitost k částečnému ohlédnutí a tak pozvali několik interpretů, kteří zazářili už na některém z minulých ročníků, přihodili jednu skutečnou africkou megahvězdu, ale nezapomněli ani na svoje hledačské instinkty a přivezli i několik neprofláknutých lahůdek. Dlouholetí návštěvníci tak mohli zároveň vzpomínat i objevovat.

Park Ladronka hostil festival už potřetí (podle slov Borka Holečka v rozhovoru pro časopis UNI ale bohužel i naposled), jen o pár set metrů dál než v předchozích letech. Výtvarné instalace, které dříve zdobily areál, tentokrát v narozeninovém duchu nahradila výstavka plakátů nejen z minulých ročníků festivalu ale i z mnoha dalších souvisejících i nesouvisejících koncertů a akcí pořádaných agenturou Rachot. Viděny takhle pěkně pohromadě tvořily skutečně impozantní portfolio a byly i další příležitostí k soukromým flashbackům.

Přezbrojená kytara a komorní fado

Modří již dávno vědí, že na Respectu lze potkat nejen excelentní muzikanty ale často i prapodivné a unikátní hudební nástroje. Jeden takový představil hned první sobotní účinkující Paolo Angeli ze Sardinie. Jeho modifikovaná kytara (a vlastně tak trochu i violoncello) okamžitě přitáhla zvědavce přímo pod pódium. Druhá sada strun (celkem osmnáct) uchycená křížem k té první, pedály ovládaná perkusivní kladívka u kobylky, pružiny a další přídavná zařízení, to všechno dělá z nástroje nejen vděčný vizuální objekt, ale především poskytuje svému vynálezci obrovský prostor k nejrůznějším experimentům. Folklórně znějící pasáže, kdy Angeli okouzloval delikátně rozvibrovaným zpěvem, tak střídaly avantgardní zvukové výlety a improvizace, do nichž se vešla třeba i drobná citace beatlovské Michelle. Středomořská romantika si podávala ruce s odvážnou alternativou.

S podstatně konzervativnějším přístupem přišla portugalská zpěvačka fado Lula Pena. Akustická kytara, na níž se doprovázela, na sobě už nic přimontovaného neměla a podobně střídmý byl i zpěvaččin celkový projev. V porovnání se slavnější Marizou je její pojetí fado mnohem méně teatrální, ale jistě neméně odžité. I když ctí nástrojovou tradici stylu, i ona jeho hranice překračuje, když ve zpěvu přidává k portugalštině i francouzštinu a angličtinu. Velmi příjemná, intimní hodinka, která by ale v klubu zřejmě vynikla víc.

Postřižiny

Susheela Raman byla prvním z oněch navrátilců, na Respectu vystupovala už v roce 2005. Na její tehdejší set vzpomínám jako na hřejivý ale ne zas až tolik excitující, nicméně poslední dvě studiová alba napovídala, že současný repertoár by mohl být podstatně dynamičtější a variabilnější. Tamilská Indka žijící v Británii to beze zbytku potvrdila i přesto, že na krácení setů v důsledku nucené "dešťové" pauzy doplatila možná nejvíc. Koncert stál na písních z báječného posledního alba Queen Between, v nichž Susheela dokázala, že i jako zpěvačka za těch deset let ohromně vyzrála. Skvělá byla samozřejmě i kapela, v níž nechyběl kytarista Sam Mills, zpěvaččin choť, a mohu se jen s trochou hořkosti dohadovat, kam až by vystoupení vygradovali, kdyby měli k dispozici původně vyměřený čas.

Zmínil jsem, že součástí programu byla i jedna africká megahvězda, která dosud na Respect nezavítala. A Salif Keita megahvězdou skutečně je, bez jakýchkoli negativních konotací toho slova. Pravidelní návštěvníci ostravských Colours už vědí, co dovede s velkou kapelou, teď jsme se jeho magickým hlasem mohli kochat i v rámci komornější sestavy. Přestože tím pádem nešlo o žádnou rytmickou vichřici a slavný albín mohl na někoho působit poněkud uzavřeně, jeho zpěv je pořád stejně zázračný a zmoklou Ladronku mohlo těžko něco prohřát víc. Tempa skladeb se ostatně rovnoměrně zvyšovala a v závěru už i dosud sedící Salif stál a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Srovnatelný aplaus si vysloužili i jeho brilantní doprovazeči, zejména hráč na koru. Vzácná příležitost vidět skutečného mistra bez velkých gest a popových přívažků.

Komu v Keitově vystoupení přeci jen chyběla střemhlavá africká dynamika, musel být dostatečně saturován jihoafrickou osmičlennou bandou Abavuki, která se naopak na letošní Colours teprve chystá. V jejich případě se taneční horečka strhla okamžitě a v závěru setu jim publikum leželo u nohou. Urputná afrofunková energie i latinská lehkost, žhavé dechy, perfektní vokály i taneční exhibice a především tři velké marimby, na které když se zasólovalo, jako by znovu létaly blesky, které už z oblohy mezitím zmizely. Navíc, i když jsou to celkem mladí kluci, vědí, na čích ramenou stojí a s vervou hrají i prastaré skladby Fely Kutiho nebo Miriam Makeby. I oni ale museli skončit o něco dřív než se plánovalo. Na Respectu se bohužel musí s desátou hodinou balit.

Sobota nás všechny prověřila, i když mohlo být samozřejmě i hůř. Mraky odtáhly a všichni doufali, že druhý den už se voda z pódia vymetat nebude.

Na Versailles!

A nevymetala. Neděle nakonec festivalu k narozeninám ušila prosluněné sárí, jaké mu vždycky slušelo nejvíc. Jestli sobotní program začínal intimně a soustředěně, v neděli se jelo hned naplno. Afro-freejazzoví veteráni The Pyramids se nejdříve s perkusemi a píšťalami zjevili uprostřed publika aby se plynule přemístili na pódium, kde rozjeli improvizacemi prošpikovanou produkci odkazující stejnou měrou ke zlaté éře freejazzu v 60. a 70. letech i k africkým kořenům. Skvělá zpěvačka a houslistka, naopak u bubeníka jsem měl pocit, že mu do jazzové pružnosti často kus chybí.

Marseillští polyfonní čarodějové Lo Còr de la Plana si přítomné omotali kolem prstu se stejnou lehkostí jako před sedmi lety ještě na Štvanici. V jejich okcitánsky zpívaných skladbách se mísí francouzská rozmarnost, středomořská vícehlasá tradice i rytmická nesmlouvavost Maghrebu. Především ale maximální profesionalita a preciznost se strhující dravostí muziky, u níž posluchač rychle přestane vnímat, že vzniká pouze v pěti mužských hrdlech, na blánách tamburín a bubnů a v tleskajících dlaních. Stejně jako před lety kvintet zorganizoval v řadách publika tanečního "hada" a hrál tak dlouho, dokud se řetěz tanečníků vyčerpáním sám neroztrhal. I pak ale Lo Còr de la Plana dokázali atmosféru ještě vystupňovat až k dokonalé extázi. Nejsem stádní typ, ale kdyby mě v tu chvíli vyzvali, abych pochodoval na Versailles stínat hlavy aristokratům, možná bych se nechal strhnout. Ostatně o dekapitaci boháčů byla údajně i jedna z písní. V tomhle případě ale naštěstí ztratili hlavu jen rozvášnění návštěvníci.

Těžko říct, jestli s tím pořadatelé předem počítali, ale zařazení alternativně folkových Spiro z Bristolu po takové smršti lze pouze kvitovat. Při jejich čistě instrumentálních skladbách rozprostírajících tradiční ostrovní melodie do minimalisticky tepajících ploch bylo možné relaxovat aniž by měl člověk provinilý pocit, že jejich vystoupení zanedbává. Za jiných okolností by se určitě dalo vychutnat si pozorněji jemné nuance měnícího se přediva kytary, mandolíny, houslí a akordeonu, ale po tom marseillském výplachu...

Speechless

Stejný rok jako Susheelu Raman - tedy rok 2005 - přivál z minulosti další staré známé. Nevidomý pár Amadou Bagayoko a Mariam Doumbia byli miláčky publika už při vstupu na pódium, však jsou taky jejich písně s bluesovými i popovými příměsemi tím nejlepším příkladem globální srozumitelnosti. Jejich sluníčkovský optimismus (samozřejmě jen navenek, texty vždycky tak veselé nejsou) by nerozehřál snad jen patologického cynika. Více než vstřícné přijetí však pro duo ani doprovodnou kapelu nebylo důvodem, aby něco ošidili. Jelo se nadoraz, hit střídal hit (ano, v jejich případě se toho slova štítit nemusíme) a potvrdilo se, že i když jejich poslední alba hýří slavnými hosty, naživo po nich žádné díry nezůstávají. Wily Kataso byla nádherná i bez pánů z TV on the Radio stejně jako Africa Mon Afrique bez Bertranda Cantata. Ukázalo se, že neděle nebude mít jen jednoho vítěze...

...ale hned tři. Maďarská cikánská kapela Parno Graszt je z našich pódií dostatečně známá, jejich zařazení na závěr festivalu ale mělo speciální symboliku uzavírání kruhu. Pořadatelé tím připomínali, že ten úplně první ročník byl v roce 1998 zaměřený právě na romskou hudbu a teprve v dalších letech se Respect rozepjal do současné multikulturní podoby. Parno Graszt ovšem jen neoživovali kořeny celé akce, ale předvedli plnohodnotný, strhující koncert. Je vzácností aby festival zakončovala akustická sestava bez bicích, devítičlenná kapela rozestavěná do půlkruhu ale k extatickému roztancování diváků žádnou elektrickou podporu nepotřebovala. Povědomé melodie a rytmy fungovaly spolehlivě, pro finále mohla těžko existovat lepší volba. Když se na obzoru začala opět houfovat hrozivá mračna a zvedat vítr, tím víc celá Ladronka křepčila jako o život. Pořadatelé se sice z bezpečnostních důvodů rozhodli vystoupení ukončit o něco dříve než v plánovaných 21:30, ale pocit přirozeného a skoro až mystického vyvrcholení to nenarušilo.

Poslední slova odposlechnutá od jedné z návštěvnic při odchodu z areálu zněla "I'm speechless" a vyjádřila všechno. Tohle byla narozeninová oslava, po které nepřichází tupá kocovina ale ještě dlouho přetrvává mocná dávka sdílené radosti.