Respect Festival 2016 - Výstaviště Holešovice 11. - 12. 6. 2016

Barvy Holešovic

Respect Festival má za sebou další stěhování. Po terase Jízdárny na Hradě, ostrově Štvanici a parku Ladronka našel pro letošek azyl v sousedství holešovického Výstaviště, poblíž Bruselské cesty. Okolí nepříliš vzhledné, areál samotný má ale - zejména oproti loňskému umístění - výhodu v dostatečném množství stinných stromů. Třicetistupňové pařáky, za nichž by takový bonus došel patřičného ocenění, sice tentokrát nenastaly, ale přírodní zastřešení se hodilo i během dešťových přeháněk. Ty se letošnímu ročníku nevyhnuly, ale ani ta nejsilnější, nedělní, naštěstí neměla žádný negativní dopad na hladký průběh programu, jako se to stalo loni.

Ročník 2015 znamenal pro festival vstup do plnoletosti a sestava účinkujících tomu svou hvězdností odpovídala. Letos se Respect vrátil k relativně skromnějšímu pojetí: spíše méně známá jména a aktuální objevy na poli world music, doplněné jedním či dvěma zasloužilými jistotami. Pravidelný návštěvník ovšem už dávno ví, že takový přístup zdaleka není krokem zpět, že právě dramaturgická odvaha a hledačství dělají Respect tak jedinečnou akcí a věhlas účinkujících tu není žádným měřítkem kvality. Devatenáctý ročník to znovu potvrdil.

Sobota 11. 6.

Stabilním rysem festivalu je i žánrová a kulturní rozmanitost a to i třeba v rámci jediné formace. To hned na začátku demonstrovali Mayer-Stross Ltd., soubor sice domácí, ale složený výhradně z více či méně naturalizovaných cizinců, z nichž nejznámější postavou je kytarista a hybatel mnoha hudebních projektů Martin Alačam. Že se dali dohromady teprve o posledním Silvestru díky spontánnímu jamsession, bylo na souhře trochu znát, ale jako přivítání zafungovali příjemně. Podstatně vyzrálejší už bylo následující duo Tarak Abdallah (oud) a Adel Shams El-Din (tamburína riqq). Egypťané usazení ve Francii nabídli asi nejintimnější set festivalu, pro zatím stále odpočaté smysly ovšem nebyl problém vychutnat si jemné nuance jejich souhry a udržet pozornost při delších instrumentálních kompozicích. Čistý pramínek soustředěného muzikantského prožitku.

Od vystoupení alžířana Kamela El Harrachiho, jehož otec Dahmane patřil k největším hitmakerům stylu chaabi, jsem čekal hodně, protože jeho čtyři roky staré album Ghana Fenou, složené většinou právě z písní proslavených jeho otcem, mě svým melodickým i rytmickým bohatstvím vyloženě uhranulo. Dá se říci, že Kamel se svým šestičlenným ansámblem moje očekávání nezklamal, ale ani nepřekonal. Ukázky ze zmíněné desky doplňovaly novější (autorský?) repertoár, sem tam Kamelovi vypadl text, ale oboustrannou spokojenost to nenarušilo. A Dahmaneho největší hit Ya Rayah samozřejmě nemohl chybět.

To ukrajinští Hudaki Village Band jakákoliv očekávání, vytvořená na základě promo vějiček o největším objevu ročníku, kategoricky smetli a čněli vysoko nad nimi. Nakažlivá bezprostřednost písní z někdejší Podkarpatské Rusi, kde jako by se sbíhaly nitky těch nejlepších hudebních tradic středovýchodní Evropy, rozpoutala na louce před pódiem první taneční orgie a roztahovala úsměvy od ucha k uchu. Housličky, flétničky, cimbál, tahací harmonika, basa a buben, strhující čardášová tempa i táhlé balady, zpěvačka dokonale ztělesňující slovanský půvab (pro mužskou část publika krutý souboj uší s očima), bravurní instrumentální výkony a zároveň neředěná energie dokazující, že ukrajinsko-maďarsko-rumunský folklórní pramen není pro Hudaki Village Band nějakým výzkumným objektem, ale že jím skutečně žijí. Autenticita je značně zprofanované slůvko, tady se ho ale použít nebojím. Kdo máte namířeno do Náměšti na Folkové prázdniny, nenechte si tuhle partu ujít.

Headliner festivalu měl tímto značně ztíženou pozici. Žijící legenda etiopské hudby Mahmoud Ahmed se ale nedal strhujícími Ukrajinci zastínit a svoje renomé bez zaváhání potvrdil. Přirozená autorita, charisma, zkušenost a mocný a zároveň úžasně ohebný hlas nenechaly nikoho na pochybách, že tenhle na svůj věk vitální pán není jen nějakým odleskem někdejší slávy, ale umělcem na vrcholu sil. Respect si tak po Getatchewu Mekuryovi a Mulatu Astatkem může odfajfkovat dalšího nezpochybnitelného etiopského klasika.

Neděle 12. 6.

Dramaturgie jednotlivých festivalových dní má svá ustálená, logická a chvályhodná pravidla. Od komornějších, na pozornost náročnějších seskupení, směrem ke stále skočnějším a zvukově sytějším setům. Nedělní line-up ovšem tyto zvyklosti poněkud naboural. Podvakrát se na pódiu objevil kvartet bretaňského houslisty Jackyho Molarda: nejprve jako součást kapely N'Diale, v níž s ním hrají tři malijští muzikanti, a teprve po rakouském duu Attwenger také v samostatném vystoupení se sofistikovanějším instrumentálním repertoárem. Logičtější by se jevilo prohození obou projektů, ale na druhou stranu, proč lpět na konvencích. Na Respectu se dobré hudbě vždy dostane patřičné odezvy bez ohledu na časovou posloupnost.

Obvyklou počáteční zdrženlivost návštěvníků prolomili N'Diale velmi snadno a prokázali, že afro-keltská fúze ještě zdaleka není vyčerpaným, a už vůbec ne násilně konstruovaným proudem. Housle, harmonika, saxofon a kontrabas bretonců si s malijským kamele n'goni, bubínkem djembe a hlasem zpěvačky Foune Diarry rozuměly, jako by spolu jamovaly od pradávna. Naprosto organický průnik tradic a fantastický rozjezd nedělního odpoledne.

Attwenger přidali do placu něco, co na Respectu vždycky vítám jako osvěžující zpestření programu založeného většinou na exotické instrumentální ekvilibristice: trochu toho punkového rabiátství (podobně před pár lety zafungoval set Arnolda de Boera a jeho jednočlenného projektu Zea). Hornorakouská dvojice ve složení bicí a akordeon plus zpěv v místním dialektu a elektronické podkresy valila do protentokrát moknoucího publika razantní směs folklórních nápěvů, hiphopové kadence a punkové břitkosti, pobavila svérázným coverem It's the End of the World (As We Know It) od R.E.M., ale i celkovou nepodbízivou hravostí a nápřahem. Originál.

Na pódium se pak vrátil Jacky Molard Quartet s podstatně kultivovanějšími vibracemi. Návštěvníkům Respectu ovšem většinou nedělá problém se přeladit na třeba i značně rozdílnou vlnu a nejinak tomu bylo i tentokrát. Soustředěná rozmluva čtyř nástrojů vycházela z keltských zdrojů, ale s fascinující volností odbíhala tu k disharmonickým improvizacím, tu třeba k balkánským názvukům. Trochu akademické, ale obdivuhodné.

Po afrokeltském crossoveru, folklór-punku a instrumentálním tetralogu přišla chvíle pro lekci z blízkovýchodní spirituality. Skupina Diwan Saz je z Izraele, ale už skutečnost, že její členové se rekrutují z židovské, křesťanské i muslimské komunity, naznačuje, že vějíř jejích inspirací je široce rozprostřený po celém Blízkém Východě. Převažovaly volnější, duchovní nálady, ale došlo i na dravější instrumentální pasáže. Největší ohlas měl podle předpokladů patnáctiletý zpěvák Muhammad Gadir, a to zcela zaslouženě. Žádná roztomilá kuriozita, jak bychom od vítěze soutěže Arab Idol mohli očekávat, jeho oslňující technické dispozice, nečekaná emocionální hloubka i nestrojená pokora musely obměkčit i největšího skeptika.

Už tu bylo několik interpretů, kteří na Respect zavítali dvakrát, ale, pokud mě paměť neklame, hattrick tu ještě nebyl. Holandská skvadra Zuco 103, razící pro svůj eklektický styl pojem brazilectro, se poprvé představila už před čtrnácti lety na Hradě, zažila Štvanici a i tentokrát byla na závěr festivalu ideální volbou. Koho snad už začala zmáhat únava, toho jejich směs samby, elektroniky, funky i drum'n'bassu okamžitě rozhýbala. Jako v pohádce, kde nějaké kouzelné housličky přinutí tančit každého, ať chce nebo ne. Ze všech tří jejich festivalových koncertů byl tento rozhodně nejlepší.

Na konci každého Respectu bývá trocha toho radostného dojetí, protože tolik přátelské pohody a úžasné muziky za v podstatě směšnou cenu se jen tak někde nezažije. Letos takový moment nastal, když se v průběhu vystoupení Zuco 103 v předních řadách objevil Borek Holeček, otec festivalu a šéf pořádající agentury Rachot. Bývá tam k vidění často, vždy, když mu to organizační povinnosti dovolí. Letos ovšem celou akci dirigoval s nohou v sádře z kolečkového křesla, přesto si svou chvilku mezi nadšenými návštěvníky pod pódiem nenechal ujít. A tančil i s berlemi.