Respect Festival 2019 - Volnočasové centrum Holešovice 15.-16. 6. 2019

Záhadné a krásné věci

Respect nezevšední. Myslím, že po osmnáctém absolvovaném ročníku z celkových dvaadvaceti si takové tvrzení můžu dovolit. Přitom festival kapacitně nijak výrazně neexpanduje, udržuje si uvolněnou rodinnou atmosféru a nepodlézá návštěvníkům stále novými pódii a atrakcemi, nadstandardními službami a technologickými nesmysly. Také strategie pro výběr kapel je už roky neměnná, jenže právě v ní se skrývá tajemství, proč pokaždé opouštím festivalový areál s vědomím, že jsem byl svědkem něčeho mimořádného. Oceán world music, z něhož pořadatelé loví své účinkující, je totiž tak pestrý a nedohledný, a selekce natolik pečlivá, že je i pro pravidelného návštěvníka prakticky nemožné dosáhnout bodu, kdy už ho nic nedokáže nepřekvapit. Jistě, příjemné prostředí, vstřícní lidé, gastronomické lahůdky, to všechno hraje důležitou roli, ale pořádající agentura Rachot správně staví především na unikátních hudebních vystoupeních.

Hlavní letošní změnou byla lokace. Po třech ročnících pořádaných na louce u Výstaviště našli pořadatelé azyl o kus dál na východ, v areálu Volnočasového centra Holešovice. V minulosti většinou podélný prostor se díky tomu roztáhl víc do šířky, podstatně mohutnější a vyšší byla stage. Nedostatek stínu, především v sobotním parnu velmi citelný, kompenzovali pořadatelé geniálním opatřením v podobě vodních rozprašovačů natažených napříč areálem nad hlavami procházejících návštěvníků. Zajištěno bylo obvyklé stánkařské spektrum: neziskovky, merchandise, čajovna, pivo, indonéská kuchyně nebo italské víno, nechyběly tradiční výtvarné instalace případně dřevěný kolotoč či kozí taxi pro nejmenší.

Sobota 15.6.

Moje osobní inventura letošního ročníku hlásí splněná očekávání i netušená překvapení, občerstvenou mysl i bolavé nohy a jeden přímo spirituální zážitek navrch. Vyložené zklamání žádné. O úrovni lineupu svědčí už to, že ten sobotní mohla otevírat osobnost formátu Debashishe Bhattacharyi. Světově proslulý virtuoz na steel kytaru se svou zpívající dcerou Anandi a hráčem na tabla Tanmoyem Bosem rozechvěli horký vzduch kaskádami klouzavých tónů v neustále se měnícím tempu indických rág a ukázali, že skutečné mistry zdobí především pokora a vzájemné souznění. K velikánům ve svém oboru patří také rumunský zpěvák Nea Vasile, který s kapelou Taraful de la Marsa rozjel pravou romskou tancovačku. Diváci skočným rytmům rychle podlehli a když rozjařený houslista nakráčel přímo mezi ně, došlo i na společné tanečky.

Stoupající všeobecná pohoda nabrala s dalším bodem programu prudkou a popravdě nečekanou akceleraci. Gili Yalo má za sebou nejen silný příběh (v Súdánu narozený syn židovských Etiopanů, dnes žijící v Izraeli a s odstupem objevující své africké kořeny) ale taky pěkně našlapanou kapelu i přirozené šoumenství. Raketový start jeho setu založeného na mixu etiopských rytmů, funku, reggae i rockové razance příjemně zaskočil asi nejen mě a pokud v jeho průběhu nastala přeci jen chvilka, kdy začala vystrkovat růžky profesionální macha, publikum to rychle vycítilo a kapelu vykoplo zpět na vlnu nadšení a spontaneity. V podstatě velmi přístupný world pop, ale podaný s obrovským zápalem.

Tony Allen, klíčová postava afrobeatu i celé moderní africké hudby, už na Respectu hrál před dlouhými třinácti lety a pokud mě paměť neklame, mělo jeho tehdejší vystoupení o něco živelnější a tanečnější podobu než to letošní, zaměřené víc na jazzovou preciznost. Bezmála osmdesátiletá bubenická ikona ovšem zklamat nemůže v žádné podobě a tak jakmile opadla hladina endorfinů vzbouřená předchozím skotačením, napojit se na synkopické čarování Allena a jeho skupiny nebyl žádný problém. Platí tu něco podobného jako u Debashishe Bhattacharyi: velká hudba bez okázalých gest.

Také v případě dalšího veterána africké world music, guinejského griota, zpěváka a hráče na koru Mory Kantého máme možnost srovnávat s festivalovým vystoupením z roku 2013. A pokud na mě Kanté tehdy působil dojmem už trochu unavenějšího kapelmajstra, který velkou část práce deleguje na ostatní hudebníky, letos, o šest let starší mi paradoxně připadal o dost vitálnější, bezprostřednější a víc zaangažovaný v bouřlivých rejích probíhajících na pódiu. U autora celosvětového šlágru Yé ké yé ké, který samozřejmě ve finále rovněž zazněl, jde pochopitelně vždycky o velkou afropopovou show plnou pestrých barev, bubeníků a tanečnic a nejinak tomu bylo i tentokrát. V tomto případě ale nejde o pozlátko ukrývající laciný vnitřek. Kantého muzika má zlaté i jádro a nebojí se to ukázat.

Neděle 16.6.

V neděli se počasí blížilo festivalovému ideálu. Vedro o pár stupňů opadlo, ale zůstávalo slunečno, bez avizovaných bouřek. Předcházejícím dnem unavené smysly rozcvičil jako první česko-turecko-srbský kvartet Invisible World kontrabasisty Tomáše Lišky. Hravé i atmosférické jazzové skladby prostoupené vůněmi východního Středomoří bez námahy vykouzlily první úsměvy. Následující trio gospelových zpěvaček z amerického Jihu Como Mamas, podpořené nenápadným doprovodem kytaristy a bubeníka, to vzalo za podstatně syrovější konec. My ateisté v publiku jsme se sice nejdříve museli odpoutat od nezbytné vzrušeně kazatelské rétoriky, ale takhle zemitá a vřelá verze žánru, jakou předvedly ony tři dámy, k tomu dávala dost a dost prostoru.

Francouzský, genderově vyvážený sextet San Salvador to neměl lehké především u těch diváků, kteří pamatují dvojnásobnou festivalovou účast skupiny Lo Cor de la Plana. Mapují totiž velmi podobné hudební tradice vycházející ze středomořské vokální polyfonie a severoafrických rytmů. Upřímně, takový mazec jako u zmíněných marseilleských kolegů to nebyl, ale na druhou stranu prohlásit, že za nimi zůstali jen o malý krůček, je v tomto případě velké vyznamenání. Ostatně San Salvador jdou na věc taky trochu jinak, zaznamenal jsem větší rytmickou přerývanost a pronikavé ženské vokály vnášely do starobylých oksitánsky zpívaných skladeb zase jiný druh energie, místy připomínající razanci finských Värttinä.

Pákistánské qawwali, spojené s mysticismem súfijské odnože islámu, je, podobně jako gospel, výsostně duchovním hudebním tvarem, kulturně-náboženská bariéra je tu ale pro středoevropana pochopitelně hůře prostupná. Koncert Faize Aliho Faize, po smrti Nusrata Fateha Aliho Khana nejvýznamnějšího představitele žánru, mi ovšem nejen potvrdil známou pravdu o hudbě bořící kulturní hranice, ale taky ukázal, jak je někdy důležité vlézt si pro "to" až pod pódium. Nesmírně důmyslný a zároveň intuitivní propletenec střídajících se extatických hlasů a doprovodu dvou harmonií a perkusí zněl z větší vzdálenosti a s lehce rozptýlenou pozorností (člověk musí taky někdy jíst) zajímavě, exoticky ale i trochu jednotvárně. Teprve po přesunu přímo pod devatero sedících hudebníků, odpojení nadbytečných intelektuálních obvodů a odevzdání se závratným pěveckým vírům se začaly dít záhadné a krásné věci těžko přeložitelné do slov. Co předtím působilo monotónně, se změnilo v mnohotvárnou vichřici tónů a emocí, která posluchače dokáže uchvátit a přenést až někam za realitu. A na rozdíl od Como Mamas, tady bylo najednou úplně jedno, čí jméno je vzýváno.

Zdálo by se, že tak vydatnému průplachu emocionálního potrubí už se může těžko co vyrovnat, ale to by nesměl program uzavírat nekorunovaný král ethiojazzu Mulatu Astatke se svým ansámblem. I on už jednou na Respectu hrál a stejně jako před lety si rozparáděné auditorium podmanil takřka lusknutím prstů, přesněji tedy prvním cinknutím do vibrafonu, svého erbovního nástroje, od něhož však odbíhal také ke klávesám a perkusím. Barevné a energické vystoupení obohatily zřetelné latinskoamerické inspirace i o taneční rozměr, takže nemilosrdně vyžadovaná stopka o desáté hodině se přiblížila, ani člověk nevěděl jak. Zaslouženými a bouřlivými ovacemi pro tohoto usměvavého starého pána tak skončil víkend, který si zase budu ve vzpomínkách dlouho hýčkat. Minimálně dokud si ta naše na hudební barvy tak bohatá planeta nedá zase jedno kolečko okolo Slunce.