Respect Festival 2020 - Rohanský ostrov 5.-6.9.2020

Viru navzdory

Koronavirová krize je globálním tématem číslo jedna a ačkoli je už únavné narážet na ni v médiích prakticky všude, v textu o hudebním festivalu se jí, málo platné, vyhnout nejde. Zrušeno, odloženo na neurčito nebo na příští sezónu, to jsme pod logy velkých i menších hudebních událostí vídali s nepříjemnou pravidelností. Respect Festival, pořádaný každoročně v červnu agenturou Rachot, patří k těm akcím, které se organizátoři rozhodli zachránit stůj co stůj a za to jim patří veliké díky.

Musel to být pro celý tým mimořádně stresující půlrok. Nejdříve byl termín konání posunut téměř o tři měsíce, souběžně s tím došlo k úpravě line-upu a z něho ještě na poslední chvíli vypadly čtyři položky kvůli cestovním omezením ze strany Velké Británie. Návštěvníci tak přišli o možnost vidět potřetí na festivalu tamilskou zpěvačku Susheelu Raman, kytaristu Justina Adamse v duu s italským multiinstrumentalistou Mauro Durantem i se skupinou Les Triaboliques a britsko-africkou skupinu Fofoulah. Pořadatelé ale zareagovali bleskově a okleštěnou sestavu účinkujících narychlo doplnilo jednorázové seskupení Petr Nikl a přátelé a romská skupina Parno Graszt z Maďarska. Jednoduchý výpočet tak napoví, že místo obvyklých deseti kapel vystoupilo srovnatelných osm a mohu potvrdit, že na kvalitě hudebních produkcí ani na celkovém euforickém pocitu tato redukce nezanechala výraznější šrámy.

Ačkoli se festival znovu stěhoval, tentokrát na lučiny Rohanského ostrova, většina festivalových konstant zůstala na svém místě včetně stánků neziskových organizací, indonéské a etiopské kuchyně, dřevěného kolotoče nebo bublináře Václava Strassera. Novinkou byla účast brazilského, v Praze žijícího výtvarníka Gilberta Contiho, který na místě s přítomnými dětmi vyráběl obří kartonové masky, posléze vystavené po stranách pódia a v neděli vyplňoval přestávky mezi koncerty loutkovými představeními, uváděnými svéráznou směsí portugalštiny, angličtiny a češtiny. I počasí bylo nakonec velmi milosrdné. Vydatný lijavec, který v sobotu promáčel areál a pořadatelům asi přidal pár dalších vrásek, si naštěstí své odbyl před zahájením programu a další krátká přeprška během setu Lalala Napoli spíš jen pobídla návštěvníky k divočejšímu tanci.

Svatební hurikán - sobota 5.9.

Sobotní program zahajoval první "náhradník", výtvarník, performer a v neposlední řadě také písničkář Petr Nikl se spontánně sestaveným ansámblem spřátelených muzikantů, mezi nimiž nechyběli třeba trumpetista Oskar Török nebo hráč na skandinávskou nyckelharpu Kamil Kaiser. Niklovy hravé popěvky, v jejichž slovních hříčkách se mísí infantilní bezprostřednost se surreálnou lyrikou, tak díky prvku vzájemné improvizace získaly opět trochu jiné vyznění než si pamatujeme z jeho předchozích dvou festivalových vystoupení. Maska kudlanky a kuželovitý čepec opět nechyběly, nově Nikl zahrál třeba na plastový stolní fotbal. Důstojně praštěný úvod, který už ale ke konci setu trochu ztrácel napětí.

Etiopie zásobuje Respect pozoruhodnými hudebníky pravidelně a pokaždé nabídne trochu jinou fazetu své pestré hudební mozaiky. Loni patřil k vrcholům festivalu koncert legendárního Mulatu Astatkeho, tentokrát se s triem Krar Collective představil jeden z jeho žáků Temesgen Zeleke, hráč na lyru krar, která dala skupině jméno. Perlivé tóny její elektrifikované verze tvořily s bubny Gruma Begashawa hypnoticky pulzující osnovu, do níž se ladně vplétala zpěvačka Genet Assefa nejen svým hlasem ale i chrakteristickým stylem tance, při němž se platňují především trup a ramena. Během koncertu vystřídala snad patero kostýmů a každý model publikum patřičně ocenilo s vědomím toho, že tady nejde o samoúčelnou výstřednost typickou pro popové megastars, ale o výraz hrdosti na etiopské kulturní bohatství.

Pravidelní návštěvníci jsou zvyklí, že červnová tma padá až s poslední kapelou dne, v září se ale šeří podstatně dříve a tak písně následujících francouzsko-italských Lalala Napoli zněly k už tmavnoucímu nebi. A moc jim to na jeho pozadí slušelo. Nesmírně temperamentní, chvíli triumfální, chvíli protestující, taneční a hned zase teskně žalující hudba inspirovaná neapolskou tarantellou i jihoitalskými tragickými baladami. Housle, píšťala, kontrabas, tamburína a především dva akordeony hnaly písně nečekanými zákrutami, jejich překvapivě komplikovaná dynamika ale nijak nebrzdila spád koncertu. Pro tančící byla taková hudba plná ostrých zvratů výzvou, kterou ale ochotně přijímali a s kapelou se vezli na vlně strhávající všechny zábrany. Zpěvák a akordeonista François Castiello je navíc opravdu charismatický frontman schopný dát i patetickým gestům věrohodnost a lidský rozměr. Zdvižené pěsti, vášnivé emoce, gejzíry nápadů. Pro mě sobotní highlight.

Což neznamená, že by se Ivo Papasov and His Wedding Band krčili v jejich stínu. Bulharský klarinetista, skladatel a zdravě autoritativní kapelník upgradeoval balkánské rytmy jazzovou virtuozitou aniž by přitom poztrácel byť jen špetku původní živelnosti a výsledkem byl vražedný hurikán, který mozek nepobíral a tělo nestíhalo. Vedle většinou sedícího šéfa zazářil především kytarista Ateshghan Yuseinov, ale maximální nasazení podmíněné nedostižnou hráčskou zručností bylo vlastní celému kvintetu zocelenému mnohahodinovými svatebními maratóny v domovském Bulharsku. Ani stopy po akademičnosti, tahle hudba se ostatně bez citu ani hrát nedá. Kdo snad pochyboval, jestli skromnější line-up zůstane něco dlužný laťce nastavené předchozími ročníky, mohl už v závěru sobotního večera hodit svou skepsi za hlavu.

Hedvábnou stezkou - neděle 6.9.

Na festivalu v německém Rudolstadtu bývalo zvykem vyhlašovat pro daný ročník "magický nástroj", který se pak stal středobodem programu. Na letošním Respectu by takovou roli mohl zastávat akordeon. Dominoval už zvuku Lalala Napoli, nechyběl v Papasovově kapele ani u Parno Graszt a v případě polského Motion Tria, otevírajícího nedělní produkci, byl na pódiu přítomen hned v trojím provedení. Janusz Wojtarowicz, Marcin Gałażyn a Paweł Baranek ale zásadním způsobem mění představu o tom, co všechno se dá na tři akordeony zahrát. Jejich využití jako perkusí je to nejmenší, pánové mají v zásobě zvuk skotských dud, techno, gipsy swing nebo dokonce imitaci počítačové hry. Zní to možná estrádně, ale nic není dál od pravdy. Humor trio dávkuje s elegancí a rozvahou, bez náznaku podbízivosti. Publikum je zaslouženě milovalo a muzikanti se na konci zdáli být jeho přízní upřímně zaskočeni. Hlad po momentálně tak vzácném živém hraní byl znát na obou stranách a nebyl to ne festivalu jediný případ.

Afghánská zpěvačka Elaha Soroor byla před lety vyštvaná ze své domoviny talibánskými fundamentalisty a ve Velké Británii spojila své síly s proměnlivou sestavou imigrantské skupiny Kefaya, s jejímž jádrem vystoupila i na Respectu. Jeho publikum snadno omámila meandrujícími blízkovýchodními rytmy a přesladkými melodiemi písní, čerpajícími z tradic zemí lemujících západní polovinu někdejší Hedvábné stezky. Na trase Turecko - Střední Asie došlo na milostné balady, poctu zašlé slávě Samarkandu a Buchary i na reggae zahrané v lichém rytmu. Žádné exotické nástroje, jen kytara, klávesy a bicí, a přece to stačilo k vytvoření úchvatné a téměř pohádkové orientální atmosféry. Opět mistrovská pořadatelská trefa.

Další silný ženský hlas patřil Sonah Jobarteh, v Londýně usazené zpěvačce a hráčce na koru. Ke svým gambijským kořenům se hrdě hlásí a také se aktivně věnuje předávání tradičních hodnot mladé generaci, kterou na festivalovém pódiu reprezentoval její syn hrající na balafon. Zároveň ale zvyklosti západoafrické hudby zásadním způsobem přepisuje, protože kora byla po staletí výhradně mužským nástrojem. Jobarteh sklidila zaslouženě největší ohlas na celém festivalu, publikum nevědělo jestli dřív žasnout nad jejím virtuozním zvládnutím nástroje, lahodným zpěvem nebo její perfektně sehranou kapelou. Přesto se neubráním pocitu, že kdyby trochu omezili sklony k sólovým komickým vložkám nebo naopak vzdělávacím promluvám, celé by to dostalo ještě větší šťávu.

Romská skupina z Maďarska Parno Graszt byla tím druhým na poslední chvíli zlanařeným záskokem, odbýt je jako nouzové řešení by ale bylo krutě nespravedlivé. Ostatně už před pěti lety na Ladronce dokázali, jak fantastickým způsobem dokážou završit festival. Nic pro hledače experimentů a neznámých slastí, od toho tu letos byly jiné kapely. Parno Graszt jsou tradicionalisté, ale disponují záviděníhodným odpichem a samozřejmostí, s jakou ládují do lidí jeden taneční šrapnel za druhým. S romským "standardem" Ederlezi a citací Thunderstruck od AC/DC v zádech jsem opouštěl areál se zrovna takovým pocitem naplnění jako kterýkoli jiný rok. Covid nám možná ukradl festivalové léto, ale o to vzácnější jsou střípky, které z něho zbyly.