Respect Festival 2024 - Ostrov Štvanice 15.-16.6.2024
Still moving
Na každém ročníku Respect Festivalu se najde něco památného, jedinečného, něco, co i po letech zchátralým paměťovým buňkám napoví: "To bylo tenkrát, když…" A nemusí jít nutně o zážitek hudební. Mně se například rok 2024 patrně spojí s návratem festivalu do lokace mému srdci nejbližší, totiž na Štvanický ostrov. Před jedenácti lety odtud organizátory vyhnala povodeň a následně akce putovala po různých místech Prahy, aby nakonec znovu zakotvila uprostřed Vltavy, kde jí to podle mého skromného soudu sluší nejvíc. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že hudební náplň 27. ročníku byla zapomenutelná. Dojmy z cválajících nápěvů mongolských Khusugtun, nekončícího hledačství Justina Adamse nebo vokální vichřice Voices of Yemen jen tak nevyblednou.
Stepní lomcovák a nové historky - sobota 15.6.
Repetitivní rozjímání za doprovodu jednoho pozoruhodného nástroje nabídl na úvod sobotního programu Ustad Noor Bakhsh z Balúčistánu. Oním instrumentem byla zvláštní citera s klávesami zvaná benju, kupodivu nikoli pradávný folklórní artefakt, ale poměrně moderní vynález Bakhshových předchůdců, kteří ho před sto lety vyvinuli z japonského dětského nástroje. Komorní meditace za rytmického doprovodu dvou loutnistů a velezajímavý audiovizuální vhled do kultury země, o níž často neslýcháme.
To irské balady jsou překrásné, ale taky už značně zprofanované. Pokud je však někdo zpívá podle vlastních pravidel a s takovou přirozeností a hlubokým citem jako Ríoghnach Connolly, okouzlení přijde samo a není důvod se za něj stydět. Na hudební duo s názvem The Breath zpěvačku doplňuje britský kytarista Stuart McCallum, který hraje neokázale, ale pestře a vynalézavě. V jejich podání dostane píseň nejednou podobu pro ostrovní folk ne zcela typickou, dotkne se blues nebo americany a člověka bezděčně napadne, jak by to znělo, dát tuhle zpěvačku dohromady s takovým Robertem Plantem. Kouzelný byl také kontrast mezi mluveným projevem Connolly a jejím zpěvem. Proměna šelmovské drsňačky v konejšícího anděla během vteřiny.
Ani mongolští Khusugtun nenakládají s tradičním hrdelním zpěvem úplně podle staletých norem, ačkoli míra experimentu není v tomto případě pro laika až tak snadno rozpoznatelná. Spočívá v bohatší harmonické složce, dané klasickým hudebním vzděláním členů souboru, případně i v přítomnosti zpěvačky a hráčky na citeru yat-kha. Už tak strhující pastevecké melodie to dělá snad ještě majestátnější. A co teprve když se v publiku vyskytne docela početná krajanská podpora. Slyšet ty syrové, stepí vonící chorály z pódia a zároveň z mnoha dalších úst za zády, to už není silná káva, ale lomcovák, který vám zježí chlupy na těle.
Lekci z relevance po téměř půlstoletí na scéně předvedl Jah Wobble se svými Invaders of the Heart. Neubránil jsem se srovnání s nedávným vystoupením jeho bývalého kolegy Johna Lydona s PiL v Lucerně, který přes všechna pozitiva až příliš připomínal večírek zasloužilých. Wobbleho set neměl s vyžilostí nic společného. Někdejší spolutvůrce post-punku se během let mnohokrát otřel o svět world music a snad proto zůstávají jeho hudba i duch stále mladistvé a vitální. V jeho Invaders of the Heart jsou samí zruční instrumentalisté, kteří v pestrém sledu zkušeně oťukávají dub, reggae, funk i jazz, přesto je to právě Wobble, kdo svými basovými figurami určuje dynamiku vystoupení. Přitom si pořád uchovává kousek té štiplavé pankáčské neotesanosti. Jednoznačně sympaťák podobného typu, jaký představoval Bill Nighy v Lásce nebeské.
Jak ale potom nazvat Justina Adamse, figuru na pódiu festivalu i dalších akcí agentury Rachot už prakticky zdomácnělou? Neúnavný iniciátor nevšedních hudebních spojení, nenápadný ale mimořádně empatický kytarista, který nikdy neupřednostňuje vlastní ego, vítaný a platný v každém kolektivu. Starý známý, který pokaždé přijde s novou historkou. Tentokrát přetavil v čerstvý hudební projekt s názvem Lifting Spirits svou dlouholetou fascinaci rituály černošského bratrstva Gnawa z Maroka. Vedle vokalistky a bubeníka je mu zde partnerem hráč na basovou loutnu guimbri Mohamed Errebbaa a stejně jako u Adamsových dřívějších spoluprací, hladké prolnutí dvou odlišných kulturních světů je samozřejmostí. Vedle rytmického transu pramenícího v původní gnawa music se pohodlně vejde tradicionál Wayfaring Stranger nebo Adamsova vlastní tklivá perla Still Moving ze společné desky s Mauro Durantem. Spontánní radost ze společné plavby v jednom smíseném hudebním proudu je extrémně nakažlivá.
Písně smutné, oslavné i lovecké - neděle 16.6.
Nezdálo by se kolik slunce a radosti ze života může sálat z písní tak plných bolesti, jako jsou ty kurdské. Ali Doğan Gönültaş z Turecka se svými spoluhráči (perkuse a klarinet) právě takový pocit šíří. Hraje na loutnu tembur, kterou střídá s kytarou a především báječně zpívá. Skladby, které vynikají bohatou melodičností ale i propracovanou dynamikou, přednáší s bezelstným nadšením i hlubokým prožitkem. Ne jako zlomený tragéd, ale jako člověk, který si je dobře vědom utrpení provázející jeho národ, ale který si přesto nedá vzít právo zůstat veselým chlapíkem. Lekce z optimismu na úvod nedělního odpoledne.
O smutných písních vedly řeč i dvě dívky z Estonska, které vystoupily jako Duo Ruut. Podle Katariiny Kivi a Ann-Lisett Rebane je sice truchlivých balad v estonském lidovém zpěvníku až příliš, nicméně právě ony mají tu moc svou křehkou krásou dělat smutné chvíle snesitelnějšími, takže i v jejich repertoáru nemohou chybět. Co Duo Ruut vyděluje z houfu jiných severských folkařů, je volba nástroje – další z početné rodiny citer, finskému kantele podobná kannel – a především přístup k němu. Katariina s Ann-Lisett sympaticky ignorují všechny tradiční techniky, pokládají nástroj mezi sebe a každá z jedné strany rozeznívají nejen jeho struny – prsty i smyčcem – ale i dřevěný korpus. Dávné písně o zlomených srdcích tak v jejich podání dostávají nový a svěží tvar, který má často blíž k atmosférickému indie folku než k zemitému folklóru. Nikoho v publiku Duo Ruut určitě nerozesmutnilo, spíš pohladilo.
Letitý soubor El Tanbura z Egypta bohužel přicestoval na festival už bez svého zakladatele Zakarii Ibrahima, který zemřel letos v únoru. Nemohly však chybět oba ikonické nástroje, harfy tanbura a simsimiyya, které s podporou bubínků a tleskání ženou hudbu vpřed v ladných melodických meandrech. Stejně důležitá je ale i vokální složka. Členové skupiny si přehazují sólové pěvecké i taneční výstupy jako štafetu, průběžně se střídají u nástrojů, takže frontmanem je prakticky každý z nich. Během jedné, dvou skladeb roztály jejich zprvu soustředěné a vážné tváře do nekončících širokých úsměvů a souznění s publikem, v němž opět figuroval hlouček soukmenovců, opět vystoupalo k nejvyšším hodnotám.
Voices of Yemen. Hudba jemenských Židů přenesená poválečnou migrační vlnou do Izraele. Čtveřice sedících bubnujících zpěváků, po stranách kytarista a baskytarista, vzadu bubeník a perkusista s vášovskou hřívou. To jsou fakta, intenzitu zážitku už do slov vtěsnat nelze. Zpěvy těchto bíle oděných pánů mají sílu zvedat střechy, jejich zanícení má silný duchovní náboj ne nepodobný vytržení černošských gospelových ansámblů. Přesto ani zapřisáhlý ateista nezůstává vně, vír radosti a chvály strhává všechny. Od předchozího koncertu El Tanbura jsme se geograficky příliš nevzdálili a možná i to je příčinou, proč jsem si uprostřed setu Voices of Yemen trochu provinile uvědomil, že si produkci Egypťanů vůbec nedokážu vybavit. Tenhle vokální příval spláchl všechno.
Africká tančírna na závěr, to už je taková zřídkakdy porušovaná festivalová tradice. Bamba Wassoulou Groove přivezli řádně nadupanou elektrifikovanou verzi loveckých písní z malijského kraje Wassoulou. Na africkou kapelu poměrně střídmý vizuál, žádné pestré hadříky, bubínky nebo vlnící se vokalistky. Jen dva fantastičtí kytaristé, basa, bicí a rtuťovitý zpěvák a tanečník. Zato energie a instrumentálního mistrovství na rozdávání. A tančící štvanický areál byl vděčný za přesně takové strhující finále, jaké očekával.
Ambicí zavedených festivalů bývá neustálý vývoj a hýčkání návštěvníků dalšími a dalšími vychytávkami. Koncepce Respectu je však taková, že podle mě žádné velké organizační inovace nepotřebuje. Veškerou kýženou proměnlivost má už totiž obsaženou ve své hudební náplni. Rádi se každý rok vracíme do dobře známého prostředí, plného nenucené pospolitosti a radostné atmosféry, a dobře víme, že teprve pod pódiem nás čeká pokaždé něco dosud neslyšeného a neviděného. Ze zásobárny zvané world music můžete čerpat donekonečna. Je bezedná, bezbřehá a stále v pohybu. Still moving.