Robert Křesťan - 1775 básní Emily Dickinsonové (2002)

9/10

Už dávno je zbytečné upozorňovat na to, jak je škatulka country nebo bluegrass Robertu Křesťanovi a Druhé trávě těsná. Stejně scestné by bylo žánrově vymezovat Dylana. Daleko důležitější je, že tohle album je prostě fantastické, lepší než cokoliv, co do té doby kapela natočila a že bylo co překonávat.

Hned úvodní Dřív než se rozloučíme a Pendl do Betléma jsou melodické skvosty, hity v tom nejlepším slova smyslu. Soumračná balada Topoly se svým duchovním nábojem blíží tvorbě Eugena Edwardse (a to je ode mě sakra pochvala). Ostřejší notu přináší Kýbl krve, následuje další perla říkající si o zlidovění, Na španělských schodech a tvrdá obžaloba válečných propagand všeho druhu Třináct pravd (každá v šestnácti barvách) s textem, z něhož mrazí.

Křesťanova písňová poezie, to je vůbec kapitola sama o sobě a trvám na tom, že patří do naší textařské špičky. Podle některých názorů všechny ty literární a historické odkazy a exotické názvy, kterými se Křesťanovy písně jenom hemží, texty přetěžují a vzdalují realitě. Já je naopak právě za tohle miluju a když slyším například jak "za palisádou kopců svítí Smyrna", moje romantické já se tetelí blahem. A Křesťan má navíc dar tak vemlouvavého a přirozeně znělého hlasu, že do těch dálek posluchače bez problémů zavede.

Druhá tráva, ač poprvé nejmenovaná na titulu CD, hraje jako vždy bezchybně a často s vyloženě rockovým nápřahem, díky saxofonu mi v některých okamžicích připomněli skotské Waterboys. Společně se jim podařilo stvořit nahrávku, která nemá k dokonalosti daleko. Můj obdiv a radost.

tracklist:

1. Dřív než se rozloučíme
2. Pendl do Betléma
3. Až nás smrt rozdělí
4. Když jsem jí zpíval
5. Topoly
6. Kýbl krve
7. Zdi
8. Na španělských schodech
9. Třináct pravd (každá v šestnácti barvách)
10. Mildvorth
11. 1775 básní Emily Dickinsonové