Robert Plant - Band of Joy (2010)

9/10

Ano, takhle si představuju moderně zpracovaný country-folk-rock nebo chcete-li americanu. Citlivě i uvolněně, nohama pevně v rodné hudební hroudě, ale bez svazujících žánrových předsudků. Robert Plant pro toto album i kapelu, která ho nahrála, oprášil název skupiny, v níž před explozí jménem Led Zeppelin začínal, hudebně ale jasně navazuje na Grammy ověnčené album Raising Sand. To znamená, že odkládá ad acta Afriku i elektroniku (ta si lehce zaševelí jen v závěrečné Even This Shall Pass Away) a znovu se plně noří do americké tradice. Její geniální "překladatel" T-Bone Burnett, který produkoval Raising Sand, tady sice chybí, ale Plant spolu s kytaristou Buddym Millerem dokázali nahrávce vtisknout stejně oduševnělou, dřevní a přece aktuální zvukovou podobu. Parádní instrumentální i vokální aranžmá zní přirozeně, svěže i netuctově a díky nim je úplně jedn, že deska až na jednu výjimku (Central Two-O-Nine) neobsahuje autorský repertoár.

Mandolína, steelka, akordeon nebo banjo v rukách všestranného Darrella Scotta dodávají pestrou paletu akustických barev, zatímco Millerova elektrická kytara především kouzlí s atmosférou, která je z větší části dost ponurá, evokující osudovou tíhu nějakého zaprášeného westernového eposu. Miller často využívá různá zkreslení a dozvuky, čímž na mnoha místech zvuk lahodně špiní a udržuje v bezpečné vzdálenosti od nashvillských klišé. Nejtemnější je v obou předělávkách od slowcorových Low: v Silver Rider zní jeho nástroj jako těžké kruhy na vodě, v Monkey připomíná sbírající se bouřková mračna, ne-li přímo blížící se tornádo.

Celkové dusno občas protrhnou čerstvější písně jako You Can't Buy My Love nebo Harm's Swift Way od Townese Van Zandta, ale ani pak nedochází k nějakému bodrému juchání. Odstíny nálad se mění spíš plynule, než v náhlých přeryvech. Skvělé jsou úvodní Angel Dance (původně Los Lobos) a House of Cards (Richard Thompson), odlehčenější romantiku přináší valčíček Falling in Love Again, intimně pojatým a zároveň pekelně temným spirituálem je Satan Your Kingdom Must Come Down.

Plant pěvecky neustále zraje a tahle střídmější, pregnantnější poloha zbavená vypjatého kvílení mu moc sluší, nehledě na to, že k jeho věku pasuje mnohem lépe. Funkci vokálního sladidla plní na Band of Joy zpěvačka Patty Griffin a i když nedostává zdaleka tolik prostoru jako Alison Krauss na Raising Sand, i ona s Plantovým hlasem krásně ladí. Stejně jako do sebe všechno přirozeně zapadá na celém albu, které je pro mě dalším pádným argumentem proč dát přednost Robertovým sólovým aktivitám před atraktivním ale z tvůrčího hlediska jalovým comebackem LedZep.

tracklist:

1. Angel Dance
2. House of Cards
3. Central Two-O-Nine
4. Silver Rider
5. You Can't Buy My Love
6. Falling in Love Again
7. The Only Sound That Matters
8. Monkey
9. Cindy, I'll Mary You Someday
10. Harm's Swift Way
11. Satan Your Kingdom Must Come Down
12. Even This Shall Pass Away