Rokia Traoré - Beautiful Africa (2013)

10/10

Povrchnější posluchač mohl až doposud považovat Rokii Traoré za sice umělecky odvážného ale jinak dost křehkého ptáčka se subtilním, rozechvělým hlasem a jemným aranžérským rukopisem. Album Beautiful Africa, které malijská zpěvačka, skladatelka a kytaristka natáčela s producentskou pomocí Johna Parishe (PJ Harvey, Tracy Chapman, Aldous Harding a mnoho dalších), ovšem musí i takového nedovtipníka vyvést z omylu. Rokia Traoré je mimořádně silná a cílevědomá osobnost a na své páté desce tyto své rysy otiskla do hudby o poznání transparentněji než dřív. Nijak nepopřela své dosavadní snažení, ani pod Parishovým vlivem nenahrála nějaký hřmotný rockový opus. Přesto Beautiful Africa představuje zatím její nejexpresivnější hudební vyjádření. Vnucuje se paralela s vývojem tamilské zpěvačky Susheely Raman, která na o dva roky starší nahrávce Vel rozvášnila svůj dosud spíše komorní projev podobným způsobem.

Rokia Traoré vždy zdůrazňovala, že se necítí být tradiční africkou zpěvačkou na způsob takové Oumou Sangaré. Jako dcera diplomata od dětství hodně cestovala a své hudební kořeny začala pořádně objevovat teprve v dospělosti. To předurčilo její svobodomyslný přístup k africké tradici i k jejímu propojování se západními vlivy, za nějž však platí přetrvávajícím nezájmem a nepochopením ze strany domácího malijského publika. Světová kritika i milovníci world music si ji naopak hýčkají jako hvězdu první velikosti a albem Beautiful Africa jim Rokia Traoré poskytuje důvod k ještě nadšenějším ovacím.

Jak jsem naznačil, dobrá polovina nahrávky je rytmicky ostřejší než cokoli z předchozí zpěvaččiny tvorby. V písních Kouma, Sikey nebo Tuit Tuit se zvedá pořádný vichr, který především v první z nich ještě graduje a vybičovává Rokii Traoré k až extatickým polohám. Přesto nejde o nějakou prvosignální tancovačku, práce s dynamikou je velmi rafinovaná. V klíčových instrumentálních rolích se představují elektrická kytara italského hráče Stefana Pilii a loutna ngoni stálého Rokiina spolupracovníka Mamaha Diabatého, do jejichž brilantní souhry tu a tam přispívá i John Parish drobnými kytarovými dovětky. Pestrou rytmickou osnovu jim připravují skotský jazzový bubeník Sebastian Rochford a dánský basista Nicolaï Munch-Hansen (parádní groove vyrábějí třeba ve skladbě Beautiful Africa), kteří při vší údernosti nechávají spoustu volného prostoru, takže hudba je i v nejvypjatějších momentech, jako je úžasný zvukový gejzír v závěru Tuit Tuit, stále vzdušná, třepotavá a melodicky jiskřivá.

Pochopitelně ale dojde i na usebranější nálady, které francouzsky zpívaná Mélancolie vystihuje už svým názvem a devítiminutová meditace N'téri dovádí do těch nejintimnějších tišin. Tady má hlavní slovo pokorně neměnný motiv ngoni, nevtíravě podmalovávaný akustickou kytarou. Album Beautiful Africa tak i přes zvýšený výskyt rockových prvků, jako jsou kytarové funky beglajty v písních Ka Moun Kè či Tuit Tuit, zachovává integritu Rokiina tvůrčího vývoje a navrch přidává nenucenou chytlavost rytmickou i melodickou. Parishova producentská ruka je přítomná ale takřka nepostřehnutelná, celou tu nádheru vždy jen tu a tam přičísne nebo naopak rozcuchá a to vše v naprostém souladu s cítěním hlavní protagonistky. V zacházení s africkými tradicemi ani jeden z nich nehledí na pravidla, ale o jejich hanobení nemůže být řeč. To spíš o pěstění, zvelebování a nápaditém rozvíjení. Album, které pohladí i roztančí a v obou případech naprosto okouzlí.

tracklist:

1. Lalla
2. Kouma
3. Sikey
4. Ka Moun Kè
5. Mélancolie
6. N'téri
7. Tuit Tuit
8. Beautiful Africa
9. Sarama